S ploutvemi se téměř narodil a jako dítě se potápěl ještě dřív, než si sám dokáže vzpomenout. Začátkem března, kdy tento rozhovor vznikl, se Tomáš Melichárek právě vrátil z „Ostrova svobody“, kam ho doprovodil jeho čtyřiašedesátiletý otec.

„Potápění na Kubě táta plánoval už za komunistů. Letos se mu jeho životní sen konečně splnil,“ poznamenal k tomu Tomáš Melichárek.

Proč jste zamířili právě na Kubu?

Vyrazili jsme tam hlavně kvůli žralokům. Chtěli jsme je vidět a nafotit. To se nám nakonec i podařilo. Objevili jsme hejno patnácti žraloků hedvábných. Tito masožravci se živí převážně rybami. Lidi obvykle nenapadají. Pokud by jste se však vůči nim choval nějak agresivně, mohlo by se stát, že si do vás kousnou.

Jak často takhle vyjíždíte?

Podnikám tak čtyři větší cesty do roka. Nejedná se však o nějakou dovolenou, jezdím tam pracovat. Ve spolupráci s místními lidmi organizujeme potápění pro zájemce z Česka i celého světa.

Jaký pohled z pod vodní hladiny vám jako první utkvěl v hlavě?

Bylo mi tehdy kolem deseti let, když jsem se potápěl někde v lomu v Čechách. Byla tam hodně čistá voda a díky tomu jsem mohl pozorovat štiky a kapry v jejich přirozeném prostředí. Fascinovalo mě, že mám šanci ryby spatřit úplně jinak než rybář, který je vytahuje z vody nebo běžný člověk, co si je koupí v obchodě. I na základě této zkušenosti jsem začal chodit do potápěčských kurzů v prostějovském klubu Krab.

Za zajímavými místy pro potápění cestujete po celém světě. Dá se něco pozoruhodného objevit pod vodní hladinou i v okolí Prostějova?

Pravidelně zajíždíme do lomu Výkleky nedaleko Lipníku nad Bečvou, kam se z Prostějova po dálnici dostaneme za dvacet minut. Obzvlášť teď v zimě je tam perfektní viditelnost. Na dno si potápěči natahali nejrůznější věci. Najdete tam například celou autobusovou zastávku i se zrcadlem místo jízdního řádu, vykuchanou dvanásettrojku, několik vánočních stromečků, obytný přívěs, záchod a také pár pomníků coby vzpomínku na potápěče, kteří už nejsou mezi námi.

Na tohle vše v moři vskutku nenarazíte. Co se naopak nabízí právě tam?

Hodně záleží na tom, kam zamíříte. Určitě stojí za to zajet si třeba do Chorvatska, kde už objevíte krásně zbarvené mořské rybky. Pokud na to však máte, tak je pro vás jako potápěče atraktivní především tropické moře. Za ním se jezdí hodně do Egypta, protože to vyjde relativně lacino. Tam už jsou korálové útesy, kde se to hemží korálovými rybami. Jejich barvám se na zemi nic nevyrovná!

Máte za sebou už kolem čtyř tisíc ponorů. Byl některý z nich pro vás zlomový?

Obrovským zážitkem pro mě bylo, když jsem právě v Rudém moři u Egypta spatřil třímetrovou mantu. Tihle největší rejnoci jsou typičtí svým pohybem připomínajícím ptačí let. Mnoho jsem o nich předtím slyšel, ale než jsem měl to štěstí spatřit svou první mantu na vlastní oči, musel jsem absolvovat dva tisíce ponorů.

Jak na vás tato „královna moří“ reagovala?

Bylo to velmi zvláštní a zároveň krásné setkání. Jen vzácně se přihodí situace, že si vás některý mořský živočich jakoby oblíbí, sám připlave a úplně se nabízí, aby jste si na něho sáhl. Pak hodně záleží na tom, jak zareagujete. Nesmíte udělat nějaký zbytečně rychlý pohyb. To máte jako když potkáte člověka normálně na ulici. Taky na něj nemůžete jen tak skočit, to by se lekl a utekl. Když jsem však k mantě v klidu natáhl ruku, tak ona ji jakoby přijala, deset minut se mnou plavala a nechala se ode mě hladit. Následně jsem se mohl na jejím hřbetě jakoby svézt, což by se normálně nemělo. Ovšem tohle nebylo tak, že bych to chtěl já, šlo v první řadě o její volbu.

Potápění může být jistě i nebezpečné. Jakou nejkrizovější situaci jste zažil?

Všem problémům se dá vždycky předejít, pokud nepodceníte přípravu. Nejhorší situace, jakou jsem osobně musel řešit, byla chvíle, kdy jedné slečně při vystupování z moře na loď ucvakl žebřík nárazem o loď článek prstu. Stalo se to ovšem hlavně kvůli tomu, že nedodržela to, co měla.

Fotografie, které nyní vystavujete v nemocnici, jste pořídil na Galapágách. Ty jsou známé unikátními druhy zvířat, především prehistoricky vyhlížejícími ještěry. Dá se něco podobného spatřit i pod vodou?

V blízkosti Galapág můžete objevit stovky kladivounů, kteří k vám ze zvědavosti připlouvají. Rovněž zde můžete spatřit jediného leguána, který hledá potravu i v moři. Naleznete tam velké množství obrovských želv. Ne nadarmo Galápago znamená ve španělštině želvu.

S jakými komplikacemi se fotograf pod mořskou hladinou potýká?

Největším problémem je nedostatek světla. Fotím na zrcadlovku Canon D450, kterou mám uzavřenou v hliníkovém pouzdru. Zároveň využívám dvou blesků. Aby vše vyšlo, jak má, manuálně si nastavuji clonu, čas i záblesky světel. Samozřejmě, že se dá fotit i na malý kompakt s automatickou expozicí, ovšem všechny fotky pak vyjdou ve výrazném zelenomodrém odstínu. Kromě toho musíte mít opravdu hodně trpělivosti a zkušeností, aby jste se dostal k živočichům co nejblíže a dokázal je správně zaostřit.

Nelákalo vás i natáčení filmů?

Dřív jsem k tomu tíhl, ovšem utopil jsem dvě kamery, tak jsem toho raději nechal.

Co potřebuje úplný suchozemec, aby se z něho stal potápěč?

Musí absolvovat příslušné kurzy. Do nich se může přihlásit každý od devíti do sedmdesáti let. Důležitý je pouze jeho dobrý zdravotní stav. Po čtyřech lekcích potápění v městských lázních a pěti přednáškách teorie následují čtyři ponory ve volné vodě. Za necelé dva měsíce se naučíte základní věci a nic vám nebrání jezdit různě po světě. Potápět se, sbírat zkušenosti a hlavně pozorovat žraloky, delfíny a všechnu tu pestrobarevnou nádheru, která se vám pod mořskou hladinou nabízí.