Kdy jste si uvědomil, že se vám líbí muži?

Už ve dvanácti letech. Kdo říká, že to na něj přišlo mnohem později, tak podle mě kecá. Člověk si to nechce přiznat, ale ví, že je něco jinak.

Co se od té doby změnilo?

Za posledních deset let se všechno obrátilo o sto osmdesát stupňů. Když jsem byl v pubertě, nikdo o homosexualitě nemluvil. V maloměstě, jako je Prostějov, to bylo ještě tabu. Měl jsem ale to štěstí, že naši tušili, že se ve mně něco děje, a byli hrozně tolerantní. I když to pro ně určitě nebylo lehké. Dlouho také čekali, než si o tom se mnou promluvili. Kámoši už měli přednášky o sexu dávno za sebou a u nás se nic nedělo. Ve chvíli, kdy jsem šel s pravdou ven, tak je to nakonec moc nepřekvapilo. Jak mi pak sami přiznali, čekali to.

Jak se vám v Prostějově jako homosexuálovi žije?

Teď už fajn. Jak říkám, ty začátky, kdy se o tom ještě nemluvilo, byly docela krušné. Rád se hezky oblékám a upravuji, a tak se na mě lidé ve škole a pak i v práci dívali skrz prsty. Jak šel čas a v médiích se začalo o homosexualitě víc mluvit, okolí bylo stále otevřenější. Posledních pět let je to naprosto v pohodě. Když chci, aby o mé orientaci někdo věděl, tak mu to s klidem řeknu, ti ostatní ať si myslí, co chtějí. Je mi to jedno.

Mají festivaly jako je Prague Pride nějaký smysl?

Určitě ano. Já jim moc fandím. Chápu totiž, že na malých vesnicích, ať už u nás nebo v některých jiných zemích, mohou mít lidé se svou orientací problém. Aktuální je teď otázka možnosti adopce pro homosexuální páry a měla by se řešit. Já to až tak neřeším, ale můj bývalý přítel třeba děti moc chtěl. A taky moje máma, to je jediná věc, která ji trápí. Chtěla by vnouče, pokud možno vlastní, ale brala by i adoptované. Tak nevím, nevím. (kas)