„Bylo mi čtrnáct a od roku 1943 do konce války jsem byla v Terezíně. Díky tomu, že tehdejší šéf lágru nechtěl měnit zaběhnuté pracovní síly, jsem se nedostala na východ, kde byla situace mnohem horší. Bylo to moje štěstí,“ vyprávěla Antonie Militká, která na krutou dobu nechce zapomenout.

„Koncentrační tábor mi mnoho vzal. Rodiče a bratr se vrátili těžce nemocní. Přesto na některé chvíle i ráda vzpomínám. V Terezíně jsem měla spoustu přátel a všichni jsme si pomáhali ,“ dodala Militká.

Prvním transportem z Brna do Terezína jela také Zuzana Wachtlová. „V Terezíně nás drželi skoro tři roky,“ popisovala Wachtlová, kterou potom převezli do Osvětimi.

„V roce čtyřicet čtyři nás naložili do několika transportů, které měly být zlikvidovány. Od smrti nás zachránila ofenziva spojenců. Hitlerovi bylo jasné, že je válka ztracená a proto mobilizoval všechny, kteří mohli chodit a měli ruce, do uniforem. Pamatuji si, jak jsme stáli na rampě a dozorci ukazovali, kdo půjde doprava a kdo doleva. Já se sestrou jsem šla doleva a maminka na druhou stranu. Ti druzí ale putovali přímo do plynových komor,“ líčí hrůzný zážitek Wachtlová.

Více informací o návštěvěAntonie Militkové a Zuzany Wachtlovév Prostějově najdete zde.