Jsou přímo mezi nakaženými, mezi nejhoršími případy, skoro každý den jsou vystaveni obrovské náloži viru a psychické zátěži. Přesto se snaží zůstat oporou pro pacienty.

„Přes respirátory nevidí, že se na ně usmíváme. Kreslíme si proto na obleky například různé kytičky, srdíčka,“ odtajňuje Iveta Hodoušová, která si myslí, že i úsměv pomáhá léčit.

Příběhy zdravotních sester jsou mementem doby, která se navždy zapíše do historie černým písmem. V době, kdy pandemie kulminovala, stály každý den tváří v tvář kruté smrti. A ačkoliv to vypadá, že nemůžeme říct, že je to za námi, zdravotnický personál v sobě nachází další a další zbytky sil bojovat.

„To víte, že s tím mají sestřičky chuť seknout. I několikrát za směnu. Ale za chvíli jedou dál. Mají tu práci rády. Dělají denně dvanáctihodinové směny, neznají odpočinek. Ztratily soukromý život. I přesto, že mají mít volno, jsou na telefonu. Neplánují si nic. Upřednostňujeme práci před rodinou,“ děkuje kolegyním za nasazení vrchní sestra Oddělení Pneumologicko-alergologického oddělení – nyní covidové stanice – Michaela Chocholatá.

„Kolegyně se vracely do práce po covidu. Ještě oslabené nemocí musely do ochranného overalu, s respirátorem. Málokdy jsem viděla své spolupracovnice plakat. Ale v tom vyvrcholení epidemie jsme zatlačily slzu všechny,“ přidává se Alena Brančíková, vrchní sestra Oddělení ošetřovatelské péče, toho času covidové stanice.

Zhoršení stavu přichází velmi rychle

„Pacienty vyděsí už to, že jsou hospitalizovaní s covidem. Znají příběhy a mají strach,“ uvádí Alena Brančíková.

Ačkoliv totiž proti viru lidstvo bojuje už 15 měsíců, stále o něm ví jen velmi málo.

„Stav pacienta se mění z hodiny na hodinu. Záchranná služba nám doveze pacienta, který normálně chodí, a za pár hodin ho překládáme na ARO,“ říká Alena Brančíková.

„Ano, to je pravda. S pacientem si v jednu chvíli povídáte a za pět minut se vedle vás dusí a má zástavu srdce,“ přitakává Lenka Muchová, sestra z téhož nemocničního oddělení.

Naopak ústup nemoci je velmi pozvolný.

„Často propouštíme pacienty domů s kyslíkem. To znamená, že je jim zapůjčen koncentrátor kyslíku, který dokáže ze vzduchu koncentrovat kyslík. Pacient má přístroj u lůžka,“ vysvětluje Brančíková.

Změna v rozpisu služeb několikrát za den

Vrchní sestry mají v této době ještě jeden obzvláště nezáviděníhodný úděl – rozpis služeb. To, co se za běžné situace může jevit jako jednoduchý úkol, se mění nyní během pandemie v noční můru.

„Když vám zavolá už čtvrtá sestra z šesti, že má covid a nemůže přijít do práce, jen sedíte bezradně nad rozpisem a tečou vám slzy. Pak vidíte jet za oknem rychlou a jen doufáte, že to není covid. Nejenom, že pro covidové pacienty nemáte místo, ale ani personál, který by se o ně staral,“ zoufá si Michaela Chocholatá, která sama prodělala covid před třemi měsíci a stále se necítí být v plné síle.

„Několikrát denně jsem musela přepisovat rozpis služeb. Příchod dobrovolníků a studentů versus ztráta personálu, který zůstal doma kvůli covidu nebo z důvodu péče o dítě,“ dodává své postřehy Alena Brančíková.

Covid se totiž, ačkoliv jsou sebelíp chráněni, šíří také mezi zdravotníky. „Snažíme se minimalizovat kontakty mezi sestrami, ale ony si zase potřebují i s někým popovídat o tom, co zažívají. Doma to třeba není možné, rodiny to nepochopí. Nedokážou se vcítit do jejich kůže tak, jako jejich kolegyně. Navíc na tom pracovišti pracují spolu. A jsou vystaveni obrovskému množství viru,“ dodává Brančíková.

Nejtěžší momenty

Rok ve znamení covidu tří sester a jedné ošetřovatelky Kroměřížské nemocnice, a.s. Zde jsou jejich nejtěžší momenty.:

Alena Brančíková

vrchní sestra Oddělení ošetřovatelské péče – nyní covidové stanice:

Vrchní sestra Alena BrančíkováVrchní sestra Alena BrančíkováZdroj: Deník / Jakub Omelka„Já jsem doma brečela. Fakt jsem brečela, že to nedám. Nic takového jsem dosud neviděla. Tolik pacientů, ve vážném stavu, tolik dušných pacientů, tolik umírajících pacientů.

Své rodiče jsem viděla na podzim a pak až na Vánoce, protože mám o ně opravdu strach. Společný čas s rodiči trávíme venku na procházce s respirátory. Samozřejmě, že je nám po sobě smutno, ale nedokážu si představit, že uvidím své rodiče ve vážném stavu ležet u nás v nemocnici jenom kvůli mně.

Je mi líto všech. Zdravotníků, kteří jsou přetížení, ale taky třeba hospodským, kteří neví, co dát zaměstnancům, jak dál vydržet. Mají dluhy, živí rodinu. Další lidé přišli o práci, jsou v nejistotě.“

Michaela Chocholatá

vrchní sestra Pneumologicko-alergologického oddělení – nyní covidové stanice; epidemiologická sestra:

Zdravotní sestra Michaela Chocholatá.Zdravotní sestra Michaela Chocholatá.Zdroj: archiv Alena Brančíková„Pro mě jsou nejnáročnější příběhy našich pacientů a jejich rodin. Jeden příklad za všechny. Přijmeme pacienta, jeho stav je vážný, zemře. Za čtyři dny přijmeme jeho manželku a opakuje se stejný scénář. Jdete do práce a pláčete, jste v práci a pláčete, jdete domů a pláčete.

Nemluvě o vyčerpaném personálu, který se snažíte z pohledu vrchní sestry podržet.

Pro mě osobně začala pandemie 7. března, kdy jsem měla s odběrovou sanitkou první výjezd za pacientem s covidem. Později bylo naše oddělení jako první v nemocnici přetransformováno na covidové. Je to logické, jsme plicní oddělení a pacienti trpící covidem mají dýchací potíže.“

Lenka Muchová

sestra Oddělení ošetřovatelské péče – nyní covidové stanice:

Zdravotní sestra Lenka MuchováZdravotní sestra Lenka MuchováZdroj: archiv Alena Brančíková„Pro mě bylo nejhorší vidět lidi, jak se dusí, umírají zaživa. Za směnu klidně i tři. Jednu dobu jsem se i bála jít na směnu, zvažovala jsem návštěvu psychologa. Ještě na jaře jsem brala covid taky jako chřipečku. Ale když jsem to pak viděla, změnila jsem názor. Když se pacienti začnou dusit, podléhají panice. Kolikrát byli úplně mimo, škubali si žilní vstupy, nenechali si nasadit kyslík. Dokážu si představit, jak to pro pacienty musí být strašné. Přijdou k nim monstra celá v bílém. Pacienti nám nevidí do obličeje, nevidí naše emoce, naši mimiku. Snažím se někdy usmívat, protože úsměv může působit pozitivně. Ale teď to pod respirátorem nikdo nevidí.“

Iveta Hodoušová

ošetřovatelka Oddělení ošetřovatelské péče – nyní covidové stanice:

Ošetřovatelka v Kroměřížské nemocnici Iveta HodoušováOšetřovatelka v Kroměřížské nemocnici Iveta HodoušováZdroj: DENÍK/Jakub Omelka„Nejtěžší okamžiky byly v době, kdy nám vozili jednoho pacienta za druhým. To jsme si sáhli na úplné dno. Báli jsme se, nevěděli jsme, jak ta nemoc bude postupovat. Pacienti se dusili, my jsme jim chtěli všichni hrozně moc pomoc, ale nevěděli jsme, jak to bude probíhat. Střídal se strach, emoce, vyčerpání. Vše dohromady.

Ve skafandrech jsme se potili. Během hodinu jsme byly mokré tak, jako kdybychom vylezly ze sprchy. V takovém stavu jsme vezli pacienty po venku na vyšetření. O pití, jídle ani nemluvě. Se sebou na oddělení jsme si jej samozřejmě vzít nemohly. Když jsme šly na toaletu, musely jsme se předtím vysvléct z ochranného obleku a pak zase zpět. Ta představa, že tam necháváme zbytek týmu samotný, bez naší pomoci, byla nesnesitelná.

Teď jsme vypozorovaly, že se nám strašně zhoršil zrak. Některým kolegyním začaly vypadávat vlasy. V obličeji, jsme měly hnisavé vyrážky od respirátorů.“