„Chtěl bych si vzít ogara do učení, ale nemám kde složit zkoušky. Není u koho, naše řemeslo už totiž téměř zaniklo,“ postěžoval si Krystyník. „Ale jeden ogar za mnou jezdí z Ostravska, vypadá to, že k řemeslu má vztah a něco z něj bude,“ dodal jedním dechem.

Sám Augustin Krystyník se ještě vyučil na učilišti. Kromě kolářského oboru se na něm bylo možné zapsat jako kovář nebo podkovář. Dva roky po jeho absolvování však učiliště přejmenovali a začala se tu vyučovat jen truhlařina. „Kolařina je fyzicky náročná práce. A to i přesto, že se dnes využívá více strojů, hlavně při obrábění a tvarování dřeva,“ vysvětlil Krystyník s tím, že je potřeba mít k práci kladný vztah a řemeslo nosit v srdci. „Jako malý ogar jsem neměl rád, když jsem tatínkovi musel pomáhat s rašplí v ruce. Teď mám malou frézičku a tou to jde samozřejmě lépe,“ usmál se řemeslník.

Výroba jednoho kočárového kola mu zabere zhruba čtyřicet hodin práce. „Ale kolařina nejde dělat furt, musím na to mít náladu, jinak nedělám,“ prohlásil sympatický padesátník. Kola, které dovezl do Čech pod Kosířem pro historický kočár sběratele Václava Obra, vyráběl celý týden „Skončil jsem v pátek v noci a brzy ráno jsem vyrážel na cestu,“ řekl Augustin Krystyník.

Zakázek má prý spoustu, většinou za ním lidé jezdí sami a to jak od nás, tak i z celé Evropy. V současné době dokončuje dvě sady dřevěných kol na povoz do Anglie a více než tři měsíce také vyrábí kola pro historický automobil pro českého sběratele.

Do dílny se řemeslníkovi z Valašska často dostanou kola, která byla nově opravená, ale po pár měsících užívání se na nich projevila nějaká vada.

„Nejdůležitější je dodržet správný postup výroby nebo opravy, protože když je kolo dobře udělané, vydrží tak dlouho jako materiál,“ tvrdí Augustin Krystyník. „Ve svých dílech vždycky nechám kus duše, takže s výrobky se pak těžko loučím,“ prozradil. A ještě něco na sebe pověděl. Nejlépe se mu prý předává kolo, když si se zákazníkem může dát čtvrtku slivovice na rozloučenou.