„Více než polovina studentů považuje život v socialistickém Československu ve srovnání se současností za lepší nebo srovnatelný. V porovnání s výzkumem starým dva roky přibylo těch, kteří ho takto hodnotí," říká mluvčí projektu Příběhy bezpráví Filip Šebek.

Jako první přišla letos na řadu prostějovská Střední zdravotnická škola. Učitelé v úterý promítli žákům dokument Nikomu jsem neublížil, v němž hovoří agenti a důstojníci Státní bezpečnosti o tom, co je vedlo k tomu, aby udávali či perzekvovali své známé, které považovali za nepřátele socialistického zřízení.

"Dcera nepřítele"

V další vyučovací hodině vyprávěla studentům pamětnice Věra Pytlíčková o svém dětství v padesátých letech. Tehdy jí bylo zhruba tolik, co mladým lidem před ní. Narozdíl od nich ale byla dcerou „nepřítele státu". Její otec jako aktivní skaut strávil totiž většinu padesátých let v jáchymovských uranových dolech za ostnatými dráty pracovního tábora. Neměla navíc dobrý kádrový původ, protože její rodina měla ve Vyškově knihkupectví.

„Cokoliv se ve škole stalo nepříjemného, skončilo vždycky tím, že mě někdo z učitelského sboru vyvolal na stupínek a řekl, že je to proto, že mají mezi sebou mě. Dceru nepřítele," vzpomínala Věra Pytlíčková.

Posluchačům ukázala například otcovy dopisy z věznice, z nichž cenzoři vystřihli závadné pasáže. S dojetím vzpomínala i na návštěvy ve vězení.

„Tu jsme měli povolenu jednou do roka a trvala dvacet minut. Oznámili nám jen den, čas určen nebyl, tak jsme museli často mnoho hodin čekat, než nás pustili do baráku, kde byly návštěvní boxy. A pak jsme šli tou chodbou. Bylo šero, skoro nebylo vidět a mého otce jsme přešli, protože za ten rok zhubl o čtyřicet pět kilo. On na nás zavolal a pak jsme si ho všimli. Jen ty oči byly jeho, ale jinak to byla lidská troska. Celou návštěvu jsem probrečela. Když jsme vycházeli, tak bachař Vašíček stál mezi dveřmi a pamatuju si, jak jsem od něj dostala ránu do zad. Neřvi, tvůj otec je darebák. No, tak to jsem si teda řekla: Ty už mě víckrát řvát neuvidíš. Od té doby jsem nikdy nebrečela. Nikdy tam na těch návštěvách," svěřila se studentům žena, které v inkriminovaném čtyřiapadesátém roce bylo pouhých jedenáct let. Táta se jí vrátil domů, až když byla plnoletá.

Věra Pytlíčková připomíná, že kdo zapomene vlastní historii, musí si ji prožít znovu.

„Opravdu mi není dobře, když slyším každý den ve zprávách, že tam nebo onde uzavřela sociální demokracie koaliční dohodu s komunisty," poznamenala. (pam)