„Psal jsem na něm školní časopisy, které jsem dělal jako dítě, i časopis na vysoké škole. Šel se mnou až k hrám v Divadle Járy Cimrmana a pak jsme na něm psali filmy," vzpomněl si v sobotu osmdesátiletý Zdeněk Svěrák, který se spolu se svým synem přijel na expozici věnovanou jejich společným snímkům premiérově podívat. Nezapomněl vlastnoručně opravit drobnou chybu na seznamu toho, co na psacím stroji stvořil, – škrtl divadelní hru České nebe, svou úpravu potvrdil podpisem.

Nakonec jej totiž přece jen moderní doba dohnala a používá počítač. „Psací stroj měl svoje výhody. Když jsem psal na stroji, manželka věděla, kdy píšu a kdy ne, protože dělal rámus," zhodnotil.

Zdeněk Svěrák neodolal a znovu ke svému historickému psacímu stroji ukrytému pod skleněnou vitrínou s širokým úsměvem zasedl. Nevynechal ani lavici z filmu Obecná škola, kterou muzeum získalo. Po Svěrákově levici se posadil jeho jednapadesátiletý syn Jan. Zdeněk Svěrák plánuje, že výstavu ukáže i své manželce.

Svou návštěvu zámku zakončili Svěrákovi na koncertě skupiny Buty, která vystoupila v zámeckém parku. Zdeněk Svěrák si s kapelou i zazpíval.

Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem

Jaké to je mít svoje vlastní muzeum? Ještě takto… zaživa?

(Smích) Je to až takové hříšné. Připadá mi to nepatřičné. Něco takového by mělo být až po smrti. Ale když mě tady Pán Bůh tak dlouho nechal… Je to rozhodně příjemné. Mně osobně něco takového nenapadlo a jsem moc rád, že tento nápad dostal někdo jiný. Procházka muzeem je pro mě nostalgická. Třeba některé cizojazyčné plakáty na Kolju jsem nikdy dřív neviděl.

Který svůj film máte z nějakého důvodu nejraději?

Nemohu se zbavit pocitu, že pořád je pro mě nejpříjemnější Obecná škola. A když hledám důvody, tak nacházím dva. Jednak je to film z mého dětství a tam se člověk vrací rád. Za druhé je to první spolupráce, a to nečekaná, se synem. Protože film byl původně určen pro režiséra Olmera, ten ho ale nechtěl. A v té době zrovna náhodou Honza dostudoval FAMU. Na Barrandově učili pokus, co se stane, když scénář starého Svěráka natočí tento zelenáč.

Jak se vám ta myšlenka tenkrát líbila?

Měl jsem z toho strach a rozmlouval jsem jim to. Ale o to větší byla moje radost, když jsem viděl první záběry a mohl jsem si říct „to dítě má talent".

Jaké to vlastně je spolupracovat s někým, kdo je člen rodiny?

Řekl bych, že je to bezvadné nebýt některých nebezvadných věcí (smích). Honza už totiž ztratil postavení, které pro mě bylo příjemné, tedy táta udělal skvělý scénář a jeho úkolem bylo to nezkazit. Teď už je to naopak, on chce udělat dobrý film a táta musí udělat dobrý scénář. A potom mě honí, dokud není spokojený.

A jak takový hon končí?

S odstupem času mu dávám za pravdu, honí mě dobře. Třeba Vratné lahve, nad kterými jsme se šíleně pohádali, by byly nesrovnatelně horší, kdyby k hádce nedošlo.

Co jste říkal na synův nápad promítat ku příležitosti vašich 80. narozenin Obecnou školu v kinech po celém světě?

To byl nejhezčí dárek, jaký jsem mohl dostat. Byl jsem velice dojatý, když mi Honza řekl, že zorganizoval promítání pro Čechy na celém světě. A skutečně mapa míst, kde všude se film promítal, byla opravdu dojemná. Krásný dar.

Nechtěl byste zasadit nějaký film do prostředí v Olomouckém kraji?

Většinou volím spíše místa, kde to znám, místa z mého života. Ale například Po strništi bos (film, který Svěrákovi aktuálně připravují, pozn. redakce) se odehrává v Kopidlně u Jičína, ale Honza při prohlídkách zjistil, že Kopidlno už nejde upravit tak, aby vypadalo jako za protektorátu, a tak musel hledat jiné lokace.

Máte větší vztah ke svým filmům v podstatě historickým, které se vrací do minulosti, nebo spíš k těm aktuálním?

Je to asi stejné. Hlavní je, že se film povede. Každý film se nakonec stane historickým.