Autokemp Žralok, start a cíl sportovního klání, se zdá být neskutečně daleko. Ani mě, ani kolu se už příliš nechce, vidina pouhých devíti kilometrů, které dělí Prostějov a Plumlov, příliš neuklidňovala. Ještě menší nadšení pak budí samotné kolo. Chrčí, skřípe, praská, zkrátka vyluzuje zvuky, které moc sluchu nelahodí. Znělo to navíc, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout.

Do cíle, tedy vlastně ke startovní čáře, jsme však já, mé kolo i kamarád dojeli v pořádku. V minutě jsme vyfasovali čísla, pár instrukcí, a také jedno uklidnění. Na můj dotaz, jestli při loňské premiéře závodu dojeli všichni bez úhony, dostávám od slečny kontrolující prezenci závodníků kladnou odpověď. Díky bohu, řekl jsem si, snad nebudu první zdravotní odpadlík.

Při této myšlence jsem seděl osamělý na lavici a přemýšlel, jestli jsem náhodou něco nezapomněl v Prostějově. Do oka mi přitom padla šibenice viditelná z bašty sousedící s plumlovským zámkem. Špatné znamení? napadlo mě, a jak se jen o pár okamžiků později ukázalo, bylo tomu tak. Vzpomněl jsem si totiž, že skutečně něco chybí, něco dost podstatného. Chtě, nechtě tak byla přede mnou další cesta do Prostějova a zpět.

Ke startu jsem se tak dostavil v 11:03, tři minuty po plánovaném zahájení závodu. Ten však hlavní organizátor David Vidrman odstartoval s drobným zpožděním.

„Už jsou všichni zde a připraveni?" ptá se.

„Ano," zavolal jsem z posledních sil a přemáhal pokušení poskládat se i s únavou na startovní čáru a už nevstat. To se však nestalo: minutu a půl po mém spěšném příjezdu už jsem společně s desítkami dalších závodníků vybíhal na první běžeckou etapu. Možná i proto, že se ze zástupu na startovní čáře ozvalo

„Ten bude mít problém dokončit první běhání." Při mém strhaném zevnějšku mi bylo jasné, komu jsou ona povzbudivá slova adresována.

Stačila chvilka na to, aby se ukázalo, že přijet na závod unavený nebyl úplně dobrý nápad. Pár set metrů ve středu pelotonu odebral zbytek sil a místo běžeckého souboje s Davidem Liškou, který trénuje na působení v armádě, jsem sváděl souboj hlavně sám se sebou.

Jenže to nebylo to nejhorší, trasa totiž po rovince v lese přešla do strmého stoupání. Řada závodníků zvolnila, jiní přešli z běhu do chůze. Mezi nimi jsem se ocitnul i já, a to s hlasitými nádechy a výdechy připomínající první pokusy o parní lokomotivu. Běžci se postupně rozprostřeli do několika kilometrů, ti v čele závodu už nebyli brzy vidět vůbec. Několik jich však běželo těsně přede mnou a za mnou. Jenže ti postupně ubývali a mizeli z dohledu. Brzy jsem si začal říkat, jestli mě vůbec má ještě kdo dohánět. Ukázalo se, že ano. Mé tiché modlení za to, aby už běžecká část skončila, vyrušily spěšné kroky závodníka s dvacet devítkou na břiše.

„Je za námi ještě někdo?" ptám ho, jakmile mě dohnal. „Myslím, že jo, ale nejsem si jistý," odpověděl a brzy jsme oba dorazili do cíle.

Zde už čekalo na pár majitelů, kteří ještě nedoběhli, kolo. Usedám na něj a, světe div se, jako bych nebyl unavený. Rozjedu se s příjemným pocitem po hrázi Podhradského rybníka, svěží vjedu do ulic Plumlova a… spadne řetěz. Ani tomu se však nepodařilo zmenšit mé nadšení a po krátké technické pauze se vydávám stíhat závodníky. A daří se. Užívám si hvizd větru v uších a předjíždím jednoho za druhým. I díky mírnému provozu to jde jako po másle.

Na hrázi mě však naopak jeden dojel a až do Žraloka jedeme spolu.

„Do kopce jsem už fakt nemohl, ten jsem jen vyšel. Mohli být místo dvou běžeckých etap jen jedna a místo té druhé kolo," sděluje mi při vyhýbání dírám v silnici závodník, o němž se dozvídám, že se jmenuje Robin Pešák a závodí mezi dorostenci.

„Trhneme je?" ptám se ho při pohledu na dvoje záda v cyklistickém dresu před námi. „Jasně," odpoví a po chvíli se oba dostáváme před ně.

Jenže to už se chýlila cyklistická etapa ke konci a oba už brzy stoupáme zase po svých. A opět do kopce.

„Loni jsem přijel čtvrt hodiny před začátkem závodu v žabkách. Ale naštěstí bydlím v Mostkovicích, tak jsem se ještě stihl přezout," zavzpomínal si Jiří Moudrý, běžec, který nás v mírném tempu doběhl a přidal se k nám. Nakonec ho však nejspíš rekreační tempo omrzelo a já jsem opět běžel jen s Robinem.

„To je jako přespolní běh?" směje se, když jsme dorazili na volné prostranství a před námi se táhlo pár desítek metrů rozbahněného pole. Boty se do něj bořily hluboko a brzy ztratily svou původní černou barvu. I ta nejrozbahněnější trať však jednou končí. Z pole jsme se dostali na louku, ze které už byl vidět plumlovský zámek, což jsme oba s nadšením přivítali. Ještě kousek cesty a už se před námi objevil vstup do kempu i s cílovou rovinkou a s občerstvením. Nechyběl ani Martin Bavlnka, který doběhl o hodně dřív než já. Navíc bosky.

„Boty mě svazují. Tak jsem se zul. Je to jen o vnímání přírody všemi smysly," vysvětlil.

„Závod byl excelentní, díky všem organizátorům a hlavně Davidu Vidrmanovi," udělal dvaadvacetiletý závodník tečku za Plumlovmanem.

Autor: Michal Sobecký