Exotická Indie byla minulý rok snem skupinky českých restaurátorů. Rozhodli se tam pomoci s opravami klášterních fresek. Chtěla se k nim přidat i mladá prostějovská vysokoškolačka z hnutí Brontosaurus Zuzana Vavrečková. Nakonec si však našla vlastní cestu.Pomáhat mnichům v buddhistických klášterech, ale i dětem v malé vesničce, se nakonec vydala se svými přáteli z Brontosaura.

Výpravu mladých lidí z celé republiky zorganizoval základní článek hnutí Modrý kámen z Prostějova. Do Ladakhu, což je nejsevernější oblast Indie u hranic s Tibetem a Pákistánem, se vydají Brontosauři i letos. Během července a srpna se tu vystřídají dvě expedice po dvanácti účastnících.

Práce, ale i zážitky

A co je sem táhne? Nejen práce, ale i výpravy do hor, místní kultura, lidé, atmosféra a samozřejmě také nákupy.
„Náklady na cestu jsou vysoké, ale v Indii člověk zase uspoří, protože je neuvěřitelně levná,“ vzpomíná na loňské zážitky Zuzana Vavřečková. Na cestu se připravovala půl roku. „Musíte vědět co jíst, pít, jak se chovat, kam zavolat v případě problémů, je toho opravdu spousta,“ říká.
Letělo se z Prahy s přestupem v Moskvě. „Celý den jsme čekali na další spoj v Dilií a teprve pak jsme se dostali do provincie Ladakhu, do Himálají, kde okamžitě vnímáte především nádheru, čistotu a majestátnost,“ tvrdí Zuzana.
Ladakh je prý místem, kde žijí lidé různého náboženského vyznání. Buddhisté, hinduisté, sikhové či muslimové, kteří se většinou věnují obchodu.

Kofola

„Přátelský vztah jsme navázali s jedním buddhistickým mnichem provozujícím tradiční lékařství. Měla jsem nějaké zdravotní problémy a on mi dokázal pomoci bylinnými kuličkami. Bylo až neuvěřitelné, jak na mě působily,“ pokračuje mladá dívka s tím, že mnich byl naopak fascinován českou kofolou. Znal jen americkou coca-colu.
„Bohužel jsme měli už jen prázdné láhve,“ usmívá se Zuzana a dodává, že kolegové mu letos vezou jednu láhev na ochutnání.

V sárí se budu vdávat

Ze začátku byli mladí Češi opatrní, pak se ale trošku osmělili a zkusili nejrůznější místní jídla. U balené vody však zůstali. Přesto, jak tvrdí Zuzana, kdo neměl střevní potíže, nebyl v Indii. „Naštěstí to nikdy nebylo nic vážného, spravily to dva dny na suché rýži,“ ujišťuje.
Ceny zboží jsou na severu Indie pro turisty velmi příznivé. Čaj za dvě padesát, dobrý oběd za třicet korun a když voláte domů, tak je to ještě levnější, než v Česku.
„Sárí, tradiční indický oděv, se dá koupit za stovku, ale také za spoustu tisíc. Sama jsem neodolala a dala jsem šest tisíc za nádherné sárí z hedvábí. Budu se v něm nejspíš vdávat,“ poznamenává mladá žena, která si na výpravu do Indie musela půjčit. Dodnes peníze splácí.

Indie se mění

„Je vidět, že Indie se mění. Jezdí tam spousta bohatých cizinců, Američanek v šortkách, obchody jsou plné zahraničního zboží. Lidé z Ladaku třeba vůbec nevědí co s obaly, nikdy je neznali a teď se povalují všude. V Indii nejsou odpadkové koše,“ konstatuje.
„Chtěli jsme místním lidem ukázat, že všichni cizinci nejsou stejní. Že nejsou jen ti bohatí turisté v šortkách, kteří si myslí, že za peníze mohou dostat cokoli a nerespektují domácí zvyky,“ podotýká Vavrečková. Češi, kteří přijeli pomáhat, chodili v dlouhých rukávech a kalhotách, tak, jak je to v Ladakhu zvykem.

Pomalé tempo života

„Z Indie jsem byla nadšená. Žije se tu pomalým tempem, když ujede autobus, tak se nic neděje, počká se na další,“ pochvaluje si studentka. Obyvatelé Ladaku spolu rádi mluví, jsou otevření a upřímní. Zvou cizince k sobě domů a ptají se jich na spoustu věcí. Starší lidé neumí cizí jazyky a tak překládají děti. „A ty angličtinu ovládaly lépe než my,“ uzavírá Zuzana.