Emo, česká Nirvana. To jsou označení, kterým se kapela Imodium nevyhne. Tříčlenná parta má za sebou zajímavou historii. Poněkud pesimistické texty a kontroverzní klip k songu Žiletko, má lásko, rozpoutal diskuzi, zda ji vůbec pustit do televize. Stalo se a broumovská skupina vstupuje do podvědomí široké veřejnosti. Nejen díky tomu, že v Praze předskakovala populární Avril Lavigne, ale také díky zcela jedinečnému bytovému turné.

Na prvním ročníku festivalu Zámecké rockování v Plumlově vystoupila jako hlavní hvězda a Deník si nemohl nechat ujít příležitost k pohodovému interwiev s textařem a frontmanem Thomem.

„My se snažíme zuby nehty vyhýbat různým škatulkám. V podstatě jsme rocková kapela, která hraje rock´n´roll. Jedeme pod hlavičkou rock,“ tvrdí.

Přesto se vaše hudba často spojuje s takzvaným emo stylem, který je stále módnější.
Mě se tahle scéna moc nedotýká. Emo pro mě není označení hudebního stylu, spíš jen módního. Tenhle styl jde mimo naši kapelu.

Ale právě styl emo se vyznačuje velkým smutkem. Vaše texty mají k pozitivním daleko.
Takže bychom po osmi letech byli emo (rozesměje se)? My píšeme po celou dobu našeho působení na hudební scéně podobné texty a myslím, že před takovými čtyřmi lety nikdo ani nevěděl, co to emo je.

Odráží se váš pohled na život v textech, které píšete?
Já píšu to, co vidím kolem sebe, co se mě nějakým způsobem dotýká. Nepíšu texty o fiktivních příbězích, vždy vycházím z faktů. Nebo se nechávám inspirovat knihami.

Co čtete?
Například básníka a překladatele Macha.

Hudební kritici často kapelu Imodium přirovnávají k legendární Nirvaně. Ani tuhle nálepku nepovažujete za oprávněnou?
Tohle nás provázelo zejména před lety, kdy nás takhle hudební kritici často označovali. Někteří si jednou narychlo poslechli desku a ani pořádně nevěděli, o čem píší. Poslední natočenou deskou, Stigmata, se to naštěstí zlomilo. Kdo si zajde na náš koncert, hned pochopí, že Imodium je úplně jinde než Nirvana.

Proslavila vás zcela jedinečná věc. Bytové turné, kdy jste jezdili na pozvání svých posluchačů za nimi do bytu a zahráli jim malý koncert. Budete v těchto akcích pokračovat?
Určitě to neskončilo. Letos se uskuteční již pátý ročník těchto vystoupení. Turné trvá tři dny, do kterých se vejde zhruba jedenáct koncertů. Naši fanoušci se ozývají prostřednictvím e-mailu a zvou si nás nejen do bytu, ale třeba také do klubů, kde hrajeme bez nároku na honorář.

Pro kolik lidí jste hráli nejvíce a naopak nejméně?
Nejvíc, asi dvě stě padesát lidí, se sešlo v jednom klubu. To už byla slušná atmosféra. Ale hráli jsme také jenom pro jednoho člověka. Objednala si nás do pokojíčku jedna čtrnáctiletá slečna. Půl hodiny jsme jí hráli, další půlhodinu jsme si se slečnou povídali. Dostali jsme občerstvení, myslím, že to byl bramborový salát (usměje se).

Fanoušci se již těší na vydání další řadové desky. Pracujete na ní?
Další album bychom chtěli natočit příští rok, takže máme nejvyšší čas to začít řešit. Navíc jsme na jaře tohoto roku v broumovském divadle natočili akustický koncert, kde byla spousta hostů, a který bychom chtěli také vydat jako limitovanou edici.

Před pár týdny jste předskakovali populární kanadské zpěvačce Avril Lavigne. Jaký to byl zážitek?
Zážitek to byl obrovský. Nejen to, že jsme hráli před obrovským publikem, které nás vřele přivítalo, ale hlavně přístup, který měli lidé, co celý koncert připravovali. Bylo to odlišné, než jsme zvyklí u nás. Chovali se dost profesionálně, ale nám se to líbilo. Všechno měli perfektně vymyšlené a připravené. Oproti nim jsme pořád ještě takoví „pankáči“.

Hudba Avril Lavigne se vám líbí?
Jo. Ty dřívější songy víc, teď se jakoby trošku hledá.

Hráváte po největších festivalech v České republice, máte klipy v televizi. Všímáte si vzestupu popularity a dokáže se Imodium hudbou už uživit?
Pozorujeme celkem velký rozdíl a pokrok. Na koncerty chodí čím dál víc lidí, prodávají se desky, občas zahrají naše hity v rádiu či televizi. Dost k tomu přispívá, že zpíváme česky, takže si naši fanoušci mohou udělat obrázek, o čem která píseň je a to nám rozhodně přidává. Hudbou se zatím neživíme, ale určitě je to náš vysněný cíl. To má asi každá mladá kapela stejné.

K písni Žiletko, má lásko, jste natočili klip, který doprovázela vlna diskuzí. Jak se na to díváte s odstupem času?
S tím byly obrovské problémy. Dokonce na jedné hudební televizi se tento klip smí vysílat až po dvaadvacáté hodině. Chodilo nám i hodně dopisů a e-mailů od rodičů a různých lidí, kteří si mysleli, že obsah tohoto klipu je nebezpečný. Já si nemyslím, že si někdo vezme z klipu příklad a půjde si řezat zápěstí.

Jaká televize to byla?
Paradoxně ne česká, na těch se klip hrál celý v deset dopoledne. Byla to televize Óčko. S její programovou ředitelkou jsme se potkali na večírku, oboustranně trošku zkrášlení alkoholem a vyříkali jsme si to. Dá se říct, že jsme z toho vytěžili víc, než kdyby ji normálně hráli. S Óčkem je dobrá spolupráce.

Dokážete si představit čtrnáctiletou holku, zklamanou po první lásce, že by si mohla i na základě této písničky něco udělat?
Tohle si představit ani nechci. Nikdo nevíme, co se komu odehrává v hlavě, ale na základě našeho klipu, mi to přijde divné. Jestli má ta holka problémy, není to kvůli písni. Ta její stav nezhorší.

Přesto jste říkal, že dostáváte i dopisy od rodičů. Jak se k nim stavíte?
Jako ke všemu, čelem. Odpovídáme jim.

Jak jste přišli na originální název Imodium?
Bylo to někdy v našich čtrnácti letech. Potřebovali jsme narychlo vymyslet název na plakáty, den před vystoupením. Našli jsme to někde v knize. Prášek proti průjmu je v názvu dodnes. Trošku paradoxní je, že Imodium byl i původní název jedné písně od Nirvany. To nám pak kritici hned připomněli.

Nirvanu máte přišitou k tělu.
No, doprovází nás od vzniku kapely. Toho se asi nezbavíme (usmívá se).

Jan Dočkal, Miroslav Mazal