Ta se svými kolegy má skutečně hodně práce na zvládnutí. Prostějovská Základní škola Doktora Horáka patří k největším ve městě a denně zde dochází na oběd kolem tisícovky dětí a také zaměstnanci školy.

„Máme normální pracovní dobu. Pokud se ovšem připravujeme na nějaké náročnější jídlo, tak se chystáme déle a je z toho přesčas," vysvětluje Marie Pazderová. Žena ve středních letech o sobě říká, že ve společnosti jídla pracuje už řadu let. close Ve školní jídelně ZŠ Doktora Horáka v Prostějově se vaří pro více než tisíc lidí. zoom_in

„Teď nevím přesně, jak dlouho jsem zaměstnaná v této jídelně. Patnáct, dvacet let? Předtím jsem ale také pracovala v oboru. Ve starém prioru byla prodejna studené kuchyně. Vydávali jsme tehdy obědy z OP, které už tedy bohužel nestojí," vzpomíná Marie Pazderová. Ta také vysvětluje, v čem se její práce změnila. „Je to určitě velký rozdíl. Tady mám větší zodpovědnost," poznamenává hlavní kuchařka jídelny.

Společně s vedoucí stravovací části školy také vysvětluje, že jídelníček má ve školách určitá kritéria. Některé potraviny jsou v něm žádané, jiné přímo zakazované.

„Například nepoužíváme žádné polotovary, máme denní přísun potravin. Neděláme pizzu ani hranolky. Zdravá výživa ve školách je celostátně daná. Přednost má například zelenina a bílkoviny. Je předem určené, kolikrát měsíčně musíme podávat rybu, kolikrát zeleninovou polévku a podobně," říká.

Zeleninová polévka 12x měsíčně

Někdy se však normy úřadů nesetkávají u žáků úplně s pochopením. Například zeleninová polévka se musí podávat dvanáctkrát měsíčně. Rozhodně však podle pracovníků kuchyně mezi strávníky nevítězí. Oblibě se naopak těší polévky jako boršč, gulášová či rajská. Z jídel jsou to zase řízky či špagety, zvyklé jsou však z jídelny na Základní škole Doktora Horáka i na bulgur či couscous.

Jak Marie Pazderová řekla, s jídlem pracuje celý život. Není však kuchařina jako kuchařina. Upozorňuje totiž na to, že normy na vaření ve školních jídelnách jsou oproti například restauracím úplně někde jinde. Stejně tak i zvyky zaměstnanců.

„Dokážu si představit, že bych pracovala v restauraci. Ale nenajedla bych se tam. Mají tam jiné požadavky a představy na hygienu či úpravu masa. Zažili jsme to i u zaměstnanců, kteří k nám přišli z restaurace – nedokázali se přizpůsobit. My máme v jídelně jakoby dietní stravu," dodává Marie Pazderová a vrací se zpět k práci na středečním obědě.