Abych řekl pravdu, pochyboval jsem. Během posledních tří čtyř let, co chodívám na hokej i fotbal v Prostějově, jsem nezaznamenal fotbalový zápas, na který by dorazilo více diváků než na Jestřáby. Jak by se tohle mohlo, byť zápasem se Sigmou, změnit?

Jak se však ukázalo, sobotní zápas byl něčím novým. Už tradičně dorážím na poslední chvíli, nějakých pět minut před začátkem. Přivítaly mě kromě značně posílené pořadatelské služby také davy lidí. Fronty na parkovištích, fronty na lístky. Něco takového jsem zde nezažil a ani nečekal.

Zatímco však zájem lidí předčil mé očekávání, množství prostějovských fanoušků ne. Fanoušků, ne diváků. Tedy zanícených podporovatelů 1. SK Prostějov, kteří budou většinu zápasu na nohou a hlasivkami hnát své oblíbence kupředu. Na jejich počtu se letošní postup do Národní ligy ani atraktivní soupeř moc nepodepsal. Přesto ale bylo v hledišti slyšet více emocí než jindy. A to ne pouze díky necelým dvěma stovkám Ultras Sigmy.

„Střílej!" zařve jeden z prostějovských fandů při první šanci domácích. Dvanáctka v modrém dresu poslechne tak napůl, míč končí mimo hřiště. Nejeden z přihlížejících se chytá za hlavu. Jiní berou situaci s větším klidem. „Jsem tady asi omylem. Obvykle chodívám na hokej," přiznává mi žena, která stojí vedle mě. Utkání podle všeho příliš neprožívá.

To se však nedá říct o řadě jiných diváků. Většina přítomných pořádně zaúpěla po té, co kolem brankáře Kofroně proletěl poprvé míč a zastavil se až v brance, za níž ihned začala oslava olomouckých příznivců. Ve stejném místě se však rozhostilo na konci poločasu hrobové ticho, které zařídil gólem prostějovský Fládr. Branku samotnou jsem sice neviděl, bylo však jasné, jak zmatek před brankou Sigmy dopadl. Ruce většiny diváků vyletěly nahoru, hlasivky dostaly zabrat.

Stejně tak ale nervy přítomných. Někteří měli co dělat, aby se vůbec na zápas dostavili a mohli tak být svědky nečekaně vyrovnaného zápasu. „Ve čtyři jsem přišla a všude bylo plno. Tři volná místa jsem našla až úplně na konci tribuny," vyprávěla svému známému bloňdatá žena při čekání na pití, jak těžké bylo dvě hodiny před zápasem sehnat místa k sezení. Stejně jako pivo nebo nějakou svačinu. Na občerstvení se stály fronty ještě předtím, než první poločas vůbec skončil.

Nakonec si však i já odnáším kofolu a vracím se na své místo nedaleko sektoru hostujících fanoušků. Ti jsou spíše skleslí, Prostějované naopak plni víry. „Jeden bod je dobrý. Buďme rádi i za něj", „Jsou hratelní!" slyším cestou ke svému kousku zábradlí. Z hlasů je jasně znát naděje. I když ne ze všech. „Podle mě vyhraje Sigma. Ale díky zkušenostem, ne pro jejich hru," říká Miroslav Pořízek, který do té doby pozorně sledoval dění na hřišti. To chvílemi nepřipomíná souboj jasného favorita s nováčkem ligy. A uvědomují si to i fanoušci Olomouce.

„Proč tam pořád dává toho Hálu, kdo ho do sestavy prosazuje? Vždyť se nestíhá vracet a jiní to pak za něj musí hasit," lamentuje nahlas žena což ukazuje, že podporovatelé Sigmy nejsou zdaleka jen v sektoru pro hostující fanoušky. Ti celkově stále více nervózní, s přibývajícím časem je totiž jasné, že Prostějov už se bude snažit zápas jen ukopat na remízu. Zvlášť ve chvíli, kdy domácí trenér Jura stahuje útočníka a hvězdu domácích Nekudu.

„Vy půjdete domů pěšky. A poklusem!" přestává zvládat nervy drásající závěr muž nedaleko ode mě. Komu pokřik adresuje je jasné. A nespokojenost s výsledkem i hrou je slyšet stále častěji. „Jílek ven!" se stále častěji nese stadionem. Že by si hned na začátku sezóny žádali fanoušci Sigmy hlavu trenéra? Neuvěřitelné.

I když možná ne tak docela. Zápas končí remízou, kterou většina lidí nečekala. Olomouc byla jasným favoritem a měla chvílemi navrch. Ale nestačilo to a k roztrpčenosti hostujících fanoušků to bohatě stačilo. „S bodem musíme být spokojení. Jako vystřelit proti Prostějovu dvakrát proti bráně, vždyť to je hrůza," vyjadřuje se po konci zápasu Aleš Perůtka. Z jeho hlasu čiší zklamán ale také vztek. Mluví dokonce o tom, že Sigma bude mít co dělat, aby se udržela v lize.

„Někde je chyba. Kdyby je naši alespoň přehrávali," říká muž zamračeně. Aleše je mi i trochu líto. Při potřásání rukou mu tak přeji, aby měl během sezóny více důvodů k radosti. Přání ho potěšilo, v očích měl však pochyby. To už se ale přidal k proudu lidí mířících ze stadionu. Část z nich smutná, část spokojená. Nikdy však nebudou všichni fanoušci spokojení. Takový už je prostě fotbal.

Čtete také: Bitva o Hanou bez vítěze, derby přihlížel plný stadion