Kliknutím zvětšíteSobotní program odstartovala dělostřelecká salva a následovala dojemná řeč hlavního organizátora akce Václava Obra z Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem o důležitosti souznění a propojování historie se současností a o lásce, víře a naději, které v dnešním komerčním světě mohou zachránit spousty osamělých duší.
„Slyšíte, jak park kolem nás začíná pozvolna tepat v rytmu lidských srdci. Cítíte to chvění. Pojďte, všichni si spolu zakřičíme magické slovo Josefkol, ať má i tento ročník zvláštní náboj,“ vyzval Obr kolemstojící návštěvníky v závěru své řeči. A ti ho vyslyšeli a zámeckou zahradou se rozezněl jednotný výkřik stovky hrdel.
Pohádkový kočár a holubice
Vzápětí se všichni přítomní dočkali krásného překvapení. Na břehu zámeckého rybníčku byl odhalen do té doby pod plachtou schovaný obrovský kočár. Lidem se při pohledu na něj doslova tajil dech.
„Jde o smuteční a zároveň největší kočár na světě vyrobený před sto deseti lety firmou Brožík a syn v Plzni. Velký dík všem, kteří mi pomohli prací či finančním příspěvkem s jeho záchranou a restaurováním,“ nechal se slyšet evidentně dojatý Obr a podotknul, že kočár je dlouhý šest a půl metru, vysoký přes čtyři metry, váží dvě tuny a kočí a že kočí, který jej obsluhoval, přitom shlížel na svět z výšky tří metrů.
Ke kočáru v tom okamžiku už směřovaly tři místní dívčiny, aby v jeho blízkosti vypustily několik holubů. Pohled na obří kočár v popředí s dívkami a do nebe směřujícími holubi se jistě všem návštěvníkům nezapomenutelně vryl do paměti, stejně jako ukázky nejrůznějších téměř již vymřelých řemesel.
Asi nejvíce bylo k vidění kovářů a jejich učňů, ale na své si přišli i příznivci řemesla sedlářského, kolařského dřevořezbářského a mnoha dalších.
„Kočáry tu vidím, ale kde jsou koníčci?“ ptala se malá Anetka z Prostějova své maminky. Zaržání z nedaleké loučky ji přineslo dopověď a mohla spolu s maminkou vyrazit ke sledování zapřahání pohádkově vypadajícího čtyřspřeží a dokonce se v kočáru projet.
Petřík, sedlářka, kovář a mačuga
Její starší bratr Petr mezitím pozoroval při práci šikovnou sedlářku.
„Právě restauruji nákrčník ke kočárovému postroji,“ vysvětlila mu Daniela Netíková, která se sedlářské profesi věnuje už šestadvacet let. Kousek od ní představoval své umění hřmotný kovář z Polska. Petr se k němu pozvolna přesunul.
„Vyrábím i tuto mačugu. Může sloužit i jako škrabadlo na záda,“ pověděl mu kovář a začal máchat kolem sebe čímsi, co připomínalo umělecky vyvedený palcát. Petrovi lezly oči z důlku a radši se honem vydal hledat ke koním maminku s Anetkou. (rok)
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
