Obrovská, nedozírná hala skýtá pohled na nepřeberné množství motorů od těch největších z lodí a továren, až po motory v maličkých skleněných krabičkách, které položené na lidskou dlaň se dokáží rozběhnout, poháněnou tepelnou energií, získanou z naši ruky.
Jako psycholog nemám o technických vynálezech potuchy, ale pohled na tolik strojů, které vynalezl člověk k bohulibým účelům, mne pokaždé naplní dobrým pocitem.
Zatímco si můj manžel prohlížel nejnovější vynález – rotační motor pohybující pěti rameny jako exotická tanečnice, vstoupila jsem za ředitelem do skleněné prostorné kanceláře. „Jak to myslíš, že straší?“ zeptala jsem se, ještě než jsem dosedla do křesla.
Vysvětlil mi, že zůstává v museu často do noci a když prochází halou, slyšívá podivné zvuky.
„A co jsou to za zvuky, snad nějaký rachot?“ vyzvídala jsem. „Právě že ne, spíš něco jako šepot, jindy smutné vzdechy. Ozývá se to odněkud z prostřední části sálu. Pokaždé z jednoho konkrétního místa.“ „A není to jen praskání materiálu?“ snažila jsem se o racionální vysvětlení.
„Teoreticky by to bylo možné, ale tyto zvuky jsou příliš jiné,“ řekl ředitel a postavil přede mne šálek voňavé kávy. Vzpomněla jsem si na dokumentární film o tom, jak straší ve strojovně lodi Queen Mary, ale raději jsem nic neřekla. „Myslíš, že věci dokáží uchovat a vrátit energii a možná i něco jiného? Třeba něco jako zadrženou opožděnou ozvěnu, nebo že by komunikovaly?“ zeptala jsem se.
„Na něco takového bych nikdy nevěřil“, napružil se můj hostitel. A tak jsem si ani netroufla mu svěřit, že jsem jednou kdesi četla o tom, jak dokončené věci, které slouží k nějakému účelu, mají svoji duši. Podmínku však je, že fungují. „Jsou vystavené motory funkční?“ zeptala jsem se a snažila jsem se o lehký konverzační tón.
„Těžko říct, neměli jsme je možnost všechny vyzkoušet, “ odpověděl a z jeho hlasu bylo znát, že je rád, že mluvím o věcech všeobecnějších.
Mezitím vstoupil do kanceláře můj manžel a zapředl rozhovor o fascinujícím prototypu rotačního motoru, který právě podrobně prohlédl. Když se oba muži pustili do zasvěcené debaty, vyšla jsem chodbou do výstavní haly.
Líbily se mi obzvlášť motory vyrobené na přelomu 19. a 20. století, protože v nich byly zakomponovány také estetické prvky, sloužící čistě jen k okrase. U moderních strojů bych něco takového hledala marně. Také barevně uměly být kdysi stroje zajímavé. Designéři kombinovali různé kovy i dřevo.
Blížila jsem se do centra haly a najednou jsem měla zvláštní pocit, že bych se měla zastavit.
Rozhlédla jsem se kolem a viděla různé masivní mašiny, budící respekt. Mezi nimi mne překvapil malý motor, natřený vybledlou červenou barvou. Stálo na něm hranatým písmem: ROBOT. Hm, tohle slovo, které vymyslel český spisovatel Karel Čapek, nás proslavilo po celém světe. Použití je různé. V Jižní Africe takhle například říkají semaforům na křižovatkách. Podívala jsem se blíže na bok motoru a čtu: Prostějov Wikov. No tohle?!
„Kde jsi se tu vzal?“ promluvila jsem k motoru a dotkla se jeho drsného povrchu. „Je ti tady smutno, že?“
„Říkala jsi něco?“ zeptal se mne manžel, právě vstupující do haly. Prošli spolu s našim hostitelem mezi stroji až ke mně. Ředitel se podíval na Robota a říká: „Představte si, tento motor je i po letech ještě pořád perfektně funkční!“
