Z jeho panelákového bytu vycházely samizdatové časopisy jako Teologické texty či Čtení do krosny, ale i knihy v edičních řadách Orientace a Duch a život.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste začal tisknout samizdat?

Když jsem před třiceti lety nastoupil jako farář v Prostějově, objevili jsme v inventáři fary cyklostyl, který zde byl zcela legálně, ale nikdo o něm nevěděl. Když se pak ve dvaaosmdesátém nebo třiaosmdesátém přihodilo, že zavřeli Rudu Smahela a Josefa Vlčka z Olomouce, kteří tiskli, tak jsme se nabídli, že budeme tisknout my.

Kde jste tyto protirežimní texty tiskli?

Nejprve jsme chtěli tisknout tady, na faře, ale zjistili jsme, že i mezi lidmi, kteří chodí k nám do kostela, jsou udavači. Tak jsem bral cyklostyl domů a tisklo se tam. Což bylo složité, protože v domě bydlelo plno policajtů. Přišel jsem ale na to, že se v sedm hodin střídají. Takže jedni odcházeli před sedmou a ti další se vraceli až kolem čtvrt na osm. V té době jsem cyklostyl vždycky přivezl a tisklo se. Problém byl, že barvy byly hrozně cítit. Když se třeba tisklo čtrnáct dní v kuse, tak smrdělo všechno, byt i oblečení. Občas se také stalo, že si k manželce přišel některý z policajtů pro klíč od prádelny. To jsem se až divil, že na nic nepřišli. Také jsme měli těžkosti s pokaženými papíry. Z deseti vytištěných jich byly tak dva špatné. A když už máte takových papírů stoh, tak neshoří. Dát je do sběru nebo hodit do popelnice jsme také nemohli, to by nás hned někdo udal. Uvažovali jsme o tom, hodit je někde ke Hloučele, ale to jsme se báli. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jezdili do opuštěného lomu u Hradčan a tam jsme je pálili. Přitom jsme je museli prohrabovat klackem, aby doopravdy shořely.

Jak se k vám texty dostávaly a kde jste získávali materiál?

Blány s texty nám vozili z Prahy. Barvu a papír jsme si museli obstarávat sami. S papírem byl někdy problém, protože do cyklostylu se používal silnější, osmdesátigramový a k dostání byl většinou jen sedmdesátigramový. Dělal jsem v té době pojišťováka, hodně jsem jezdil po okrese, a tak jsem věděl, co je kde na skladě. Když jsem kupoval třeba deset balíků, musel jsem nechat účet vystavit na nějakou organizaci, abych vypadal jako zásobovač. Vzpomněl jsem si, že v Senici na Hané je JZD Mírová cesta, tak jsem říkal, že je to pro JZD Cesta na Mírov. Jednou jsem paragon s tímto názvem opravdu dostal, ale raději jsem jej hned zahodil. Barva se naštěstí dala volně koupit. I se samotným cyklostylem byly někdy potíže. Občas se stalo, že jeden z kovových pásků spojujících válce praskl, a stroj pak nefungoval. A takový plech nebyl tehdy k dostání. Naštěstí jsme zjistili, že když se koupí v Tuzexu ty nejdražší sardinky, tak se z plechové krabičky dá udělat spojka.

Jak potom probíhala distribuce?

Tiskli jsme v nákladu pět set nebo tisíc kusů. To proto, že jedna blána vydržela tak těch pět set výtisků. Vytištěné věci jsme rozložili doma na stůl a pak je celá rodina skládala od poslední strany k první. Manželka je pak secvakávala k sobě. Část nákladu se vozila do Prahy. Moravu jsme si zásobovali sami. Během let se tato činnost dokonale zorganizovala a pak nám do toho přišla Sametová revoluce.

Nebáli jste se represí?

Báli. Za tyhle věci se zavíralo a my jsme měli tři děti. Byla to doba krušná, ale přece jen už svítalo. On ten listopad nespadl z nebe. Pomáhaly oběti a modlitby mnoha lidí.