Elena ze Španělska a Marion s Marjorií z Francie přijely do České republiky poprvé a hned zde měly strávit několik měsíců až jeden rok.

Během této doby, kterou z velké části prožily v Prostějově, poznaly řadu míst, lidí i zvyků a naopak zájemcům představily tyto účastnice Evropské dobrovolné služby také něco z jiných zemí.

ROZDÍLNÁ CESTA

Jejich cesta k nám začínala v mnohém rozdílně, v jedné věci se však shodnou.

„Nevěděly jsme o České republice nic, ani co od pobytu zde čekat," prozradily dobrovolnice, které vyměnily přednášky na univerzitách za poznávání do té doby pro ně cizokrajné země.

„Dokončila jsem svá studia a nevěděla, co v budoucnu dělat," řekla například Elena Martínez Latorre, proč se rozhodla pro mnohaměsíční cestu do neznáma.

Všechny tři nakonec pro ni také našly pochopení u svých rodin. I když každá z poněkud jiného důvodu.

„Mí rodiče byli překvapení, ale řekli: Proč ne? Co se pak týká Prostějova, tak jsem ho radši zvolila než Prahu. Větší města příliš nemusím," vzpomínala na počátky své cesty Marion Bonnefoy.

„Má máma se zase děsila jiných variant. Mezi zeměmi, kam jsem mohla jet, bylo například také Turecko. Když ale slyšela, že můžu jet sem, souhlasila. A byla ráda. Z jejího i mého pohledu je totiž Česko bezpečnou zemí," řekla zase Elena k tomu, jak se přihodilo, že místo do Itálie nebo Turecka vyrazila do srdce Evropy.

O PIVĚ I POŘÁDKU

Zde je čekalo jak poznávání a zábava, tak práce. Coby dobrovolnice totiž pořádaly řadu aktivit v prostějovském informačním centru pro mládež. Tam se tak mohli jeho návštěvníci setkat třeba s Francouzským týdnem nebo se zapojit do konverzace s rodilým mluvčím.

Ještě předtím si však prošly řadou kulturních šoků. Tím příjemnějším byla vysoká obliba piva v Česku, pro Marion Bonnefoy zase organizovanost a uspořádanost všeho.

Méně příjemným však tuhá zima se stmíváním kolem čtvrté hodiny odpoledne nebo určitá uzavřenost lidí.

„Nečekala jsem takové rozdíly, byly obrovské. V naší kultuře mluví lidé hodně. Je běžné, že toho o sobě druhému hodně řeknou. Češi jsou uzavřenější, tolik se nevyjadřují," uvedla například jeden z nich Elena.

Právě i určitá uzavřenost nebo nejistota kolem mluvení cizí řečí se mohla občas projevovat a způsobovala bariéru.

„Slečny mi říkaly, že jsou Češi vesměs lépe jazykově vybavení než lidé v jiných státech, ale stydí se. Jinde se snaží lidé mluvit a nehledí na chyby nebo na nízkou slovní zásobu," prozradila například Stanislava Rotterová, pracovnice ICM, která byla denně se zahraničními dobrovolnicemi v kontaktu.

Na některých místech však studentky, které se dorozumívaly většinou anglicky, neměly problém.

„V Prostějově to místy bylo těžké. Naopak v Olomouci všichni, s nimiž jsem se bavila, uměli anglicky nebo i francouzsky. Takže tam pohoda," vyjádřila se k jazykovým znalostem Čechů Marion.

PODIVNÁ OSTRAVA

Společně pak navštívily mnohé památky a místa v České republice. Někde se jim líbilo, z jiných míst byly naopak rozpačité.

„Český Krumlov, ten byl hodně pěkný. A Praha samozřejmě taky," vzpomínala na cestování po Česku Marion.

„Naopak Ostrava byla zvláštní. Dorazily jsme do ní o víkendu a našly prázdné centrum města. Později jsme zjistily, že tak osm z deseti obyvatel Ostravy tráví víkend někde jinde," popsala zážitky z moravskoslezské metropole.

Vesměs však dobrovolnice měly dobré zkušenosti. Mezi ně patřily také návštěvy kulturních akcí, jejichž kouzlo neobjevovaly pouze v Prostějově.

„Má nejlepší vzpomínka na Českou republiku je z jednoho ze zajímavých festivalů. Byl to můj první víkend v Česku a díky Eleně a Marion jsem poznala řadu dalších dobrovolníků. Přestože jsme se tak během dvou hodin ve městě ztratily, festival jsem si užila. Po něm jsme vyrazily do přátelského prostředí jednoho klubu a ráno vyjely do Prostějova," prozradila například Marjorie Bonnefoy.

Dobrovolnice si dokážou představit, že by v Česku žily i natrvalo.

„Když bych si zde našla práci, dokázala bych si představit, že bych v Česku, například v Praze, žila," uvedla s úsměvem Elena pocházející ze španělské Granady.