Narodil se v Praze, ale část svého života spojil s Prostějovem.

„Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích, odkud byl vyřazen jako poručík dělostřelectva, směřovaly jeho další kroky do dělostřeleckého pluku 111 v Košicích," nastínila pedagožka a spisovatelka Hana Bartková. Prošel různými pozorovatelskými školami a kurzy a v roce 1933 absolvoval na pokračovací a stíhací pilotní škole při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, kde zůstal dva roky jako instruktor letectví.

V polovině třicátých let ho cesta zavedla na Slovensko, kde působil u leteckého pluku 3 M. R. Štefánika jako velitel stíhacích letek a perutí ve Vajnorech, Piešťanech a v Nitře. Po okupaci Čech a Moravy se zapojil do odboje.

„V červnu 1939 emigroval do Polska, kde vstoupil do československé zahraniční armády. Následovala cesta do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie a působil v tamním výcvikovém středisku francouzského stíhacího letectva, kde cvičil naše stíhače v Chartres," přiblížila osudy letce Hana Bartková.

Jako kapitán francouzského letectva se zapojil do bojové činnosti jednotky La Fayette na americké stíhačce Curtiss Haw 75. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 odletěl do Alžíru, odkud se se skupinou našich letců dostal přes Cassablancu do Gibraltaru a lodním transportem do britského přístavu Cardiffe. Na základně Duxford vstoupil do řad Royal Air Force (RAF) a stal se členem 312. čs. stíhací perutě. „Byl velitelem její letky A a svými patnácti vzlety na stroji Hawker Hurricane Mk.I. se podílel na závěrečné fázi bitvy o Velkou Británii," uvedla spisovatelka.

Poté, co odešel z operační činnosti, působil ve vyšších velitelských a štábních funkcích. Působil v Inspektorátu československého letectva, byl velitelem československého depotu v St. Athanu a styčným důstojníkem u britského velitelství stíhacího letectva.

Do vlasti se vrátil 18. května 1945 v hodnosti plukovníka, od 1. června se stal velitelem Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a zároveň předsedou Aeroklubu generála Aloise Vicherka v Prostějově. Po roce 1948 dostal natrvalo nálepku „nepřítel československého pracujícího lidu a západní agent imperialismu" a byl odvolán z funkce velitele a poslaný na nucenou dovolenou. „Od roku 1949 byl přeložený do zálohy a degradovaný do hodnosti vojína. Poté pracoval jako dělník a řidič v Hanáckých železárnách v Prostějově, a to až do odchodu do důchodu," připomněla Hana Bartková.

Josef Duda zemřel 7. prosince 1977 v Prostějově a ocitl se mezi „rytíři nebes". Třináct let po své smrti, v srpnu 1990, byl rehabilitován, o půl roku později byl povýšen in memoriam na brigádního generála a v roce 2002 mu byl udělen Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny in memoriam. Za odbojovou činnost během druhé světové války získal různá československá a zahraniční vyznamenání.

Na Josefa Dudu vzpomínali nejen jeho spolubojovníci, přátelé a žáci, ale také jeho pražští přátelé.

„Nedočkal se rehabilitace, ani vojenské a ani občanské. Kruté bezpráví, kterým byl postižen, nebylo za jeho života odčiněno. My, kteří jsme znali jeho nekompromisní charakter, vzpomínáme na něho jako na skutečného vlastence, vzorného občana, statečného vojáka a vynikajícího letce a zdárného vychovatele leteckého dorostu, na jeho zásluhy v boji za pravdu, právo, spravedlnost a mír – s upřímnou úctou," shodli se členové Sokola z Prahy-Hradčan.