S bachyní zažili chvilky hrůzy tři dospělí a dítě. Jednomu z návštěvníků lesa, který nestačil vyšplhat na strom jako jeho partnerka s dcerkou, několikrát narazila rypákem do stehna. „Loučil jsem se životem,“ popsal tehdy své dojmy.

„To jen Terezka chtěla piškot,“ chechtal se nimrod Leoš Vávra, když se nedávno o události dozvěděl. Bachyni Terezku dostal před třemi lety od kolegů myslivců jako odrostlejší sele.

„Mléko Terka v té době již nepotřebovala, tak jsme ji s manželkou Kristýnou krmili převážně šroty pro domácí vepře,“ vzpomíná Vávra. Manželé prasnici rádi přilepšili i nějakou tou dobrotou a od té doby proto velice miluje piškoty. „Spořádá jich pytle,“ tvrdí Vávra s tím, že když si s bachyní zajdou na procházku do lesa, vidí viset houbaře na větvích poměrně často.

Že mu bachyni někdo z myslivců střelí, nemá Leoš Vávra strach. „Dříve jsme ji stříkali barevným sprejem přes hřbet, ale teď už ji všichni nimrodi z okolí znají. „Přesto ale Terezu se selaty v noci, kdy se divočáci loví, zavíráme do chlívku,“ dodal Vávra.

Tereza byla odjakživa velká kamarádka s loveckým psem. Vyrůstali spolu, hráli si a společně i usínali. Jejich vztah se ale časem změnil. „Terku někde v lese potkal kanec a tak vrhla pět selat, která si úzkostlivě hlídala. Se psem se začali nesnášet, tak je teď musíme držet odděleně,“ říká Leoš Vávra.

Selata jsou dnes už pořádní mackové, v kohoutku jsou jen o pár centimetrů menší, než jejich matka. „Pojmenovanou máme jen jednu bachyňku, říkáme jí Zuzka,“ podotkl Vávra s tím, že ji snadno rozeznají podle tmavé skvrny na boku.

Je prý dost dobře možné, že prasnice bude mít co nevidět další selata. Toho, že se u jejich domu budou za pár let motat desítky napůl ochočených divočáků, se ale neobává. „Starší selata se nejspíš rozprchnou do lesů,“ myslí si myslivec.

Nimrod a adoptivní otec stádečka divočáků Leoš Vávra doporučuje všem, aby zvířata respektovali. Zbytečná odvaha a důvěrnosti nejsou v případě divočáků na místě. Zdá se tedy, že nejlepší pohled na Terezu je opravdu z korun stromů.