Proto jsem se rozhodl, že mezi ně zavítám a naši profesi jim alespoň trošku představím. Už od rána jsem se moc těšil, protože tuhle školku jsem před patnácti lety sám navštěvoval.

„Jirko, pojď dál. Jsme rádi, že jsi dorazil a děti se už nemohou dočkat,“ říkala paní učitelka při mém příchodu do budovy. Její slova se mi potvrdila hned potom, co jsem vešel do třídy. Děti seděly v kroužku na koberci a netrpělivě očekávaly moji návštěvu.

Všem jsem rozdal noviny a začal povídat. „Jsme jako dospěláci,“ znělo o chvíli později třídou. „Tatínek si taky kupuje takové noviny,“ pokřikoval malý chlapeček.

Největší zábava nastala ve chvíli, kdy se děti pustily do prohlížení novin. To už jsem se já přesunul za paní učitelkou, která mě v rámci povídání o povoláních pozvala.

„Je to stále složitější sehnat někoho, kdo by mezi nás zavítal a popovídal o své práci. Dříve nám sem chodila kadeřnice nebo kosmetička. Jednou jsme tu měli dokonce i malířku. Snad to bude do budoucna lepší,“ svěřila se paní učitelka.

Na závěr jsem se zeptal, kdo by rád pracoval jako novinář. Ruku zvedl pouze jeden chlapeček. Nevím tedy, zda jsem děti inspiroval. Každopádně díky novinám, které už při mém odchodu pomalu lítaly vzduchem, jsem jim vykouzlil úsměv na tváři.