Za deset let proteklo korytem Moravy mnoho vody, ale vzpomínky na ničivé záplavy v myslích obyvatel nejvíce postižených obcí ani po tak dlouhé době nevybledly. Tento víkend je to přesně deset let, co kalná voda z rozvodněné řeky Moravy vtrhla do jejich domovů a vyhnala je i na dlouhé měsíce do provizorních útočišť.

Několik stavení z nepálených cihel se zřítilo, další později poslalo k zemi rozhodnutí statika. Zejména těm nejstarším pamětníkům ještě i po deseti letech při vyprávění o tehdejší katastrofě po chvíli zvlhnou oči a hlas se jim zlomí. Říkají, že horší byla jen válka.

Ráno: najednou po pás ve vodě

Miroslava Vobořila vzbudil to ráno po šesté hodině švagr. „Šel ven. V tom kohosi uslyšel, že se přes pole od Litovle valí voda. Nešla elektřina. Žádné varování. Najednou byla voda všude. Měli jsme jí po pás,“ popisoval ráno, kdy do Střeně přišla záplavová vlna z rozvodněné řeky Moravy. „Věci jsme z přízemí vystěhovali do prvního patra. Podepřeli jsme jednu příčku, aby tlakem vody nepovolila. Museli jsme dům opustit a jít do tělocvičny do Pňovic,“ popisoval pětapadesátiletý muž tehdejší zkázu. V evakuačním centru strávili měsíc.

Stejně tak dnes třiasedmdesátiletá Marie Ošťádalová na tehdejší ráno nezapomene: „Od osmi hodin voda stoupala. V poledne dosahovala její hladina v domě 45 centimetrů, a to jsme výš než sousedé. Vystěhovali jsme, co se dalo, do horního patra,“ popisovala začátek nejkrušnějších červencových dní.

„Tři dny jsme pak strávili u syna v Žerotíně. Ten nejstarší zůstal v domě. Když jsme se vrátili, bylo to strašné,“ vyprávěla a hlas se jí zlomil. „V noci, chvíli po půl noci, najednou se ozvala strašná rána. Vedlejší dům se zřítil. Byla to hrůza,“ popisovala chvíle, které se jí hluboko vepsaly do mysli.

Voda vzala lidem 31 domů

Kolem domu Miroslava Vobořila postupně zmizelo dvanáct stavení. Voda je poškodila natolik, že statik rozhodl o demolici. „Stejně tak doporučil zbourat i náš dům. Rozhodli jsme se však, že ho zachráníme. To se nakonec podařilo. Postavili jsme novou příčku a dům podezdili,“ uvedl. Stejně tak šly k zemi i domy v sousedství Ošťádalových.

„Taky jsme měli strach. Vzadu ve zdi se udělala velká trhlina. Statik říkal, ať to rychle opravíme, jinak že bude s domem zle. Dva synové jsou zedníci a dali se ihned do práce. Dům stojí,“ popisovala důchodkyně. Vzpomíná, jak si lidé tehdy pomáhali. „Sešlo se deset, někdy i patnáct chlapů a já jen vařila. Ta hrůza lidi semkla. Všichni jsme si pomáhali. Přijeli vojáci, rozdávali jsme základní jídlo. Našli se ale i tací, kteří rabovali. To ovšem nebyli lidé ale hyeny,“ zavzpomínala.

Stopy vody stále zůstávají

Kdo se dnes projde Stření, stopy po katastrofálních povodních na první pohled nenajde. Haldy vodou naplaveného harampádí, zničený nábytek a stavební suť skončila dávno někde na skládce. V místech po zdemolovaných staveních září nové rodinné domky, do nových fasád oblékli místní i domy, které ničivé síle živlu odolaly. Někde ale zůstala v řadách domů prázdná místa.

„Tady stály dva domy. Ti si postavili jinde. Tam to prázdné místo, to je taky od povodně,“ ukazuje důchodkyně Ošťádalová. Lidé, kteří se po povodni v roce 1997 pustili do budování nového domova, sice dostali nemalou podporu od státu, ale taky se museli na mnoho let zadlužit. „Více než desítka rodin, které přišly o všechno, nové domy stále splácí,“ poznamenal starosta Vladimír Kamínek.

Tehdejší těžkou situaci připomínají ve Střeni tři přízemní domy s několika byty, které obec nechala s pomocí dotací postavit pro vodou nejvíce postižené vesničany. I dnes mají své obyvatele. „Z těch původních tady dodnes žijí dva starší manželé. Už neměli sílu znova stavět,“ uvedl starosta Kamínek. Jinak slouží mladým obyvatelům jako startovací bydlení. „My jim takto pomůžeme a oni nám neodejdou bydlet jinam. Potřebujeme, abychom udrželi školu a školku,“ poznamenal.

Obec chrání hráze, lidé se cítí bezpečněji

Obyvatelé Střeně, kterou obklopují lužní lesy, se od ničivých záplav mohou cítit bezpečněji. „Udělali obrovský kus práce. Hlavně na hrázích. Ráda bych poděkovala starostovi, protože nás nenechal na holičkách. Pro lidi udělal moc. A někdy to neměl vůbec lehké,“ ocenila starostu důchodkyně Ošťádalová. Hráze chránící obec před velkou vodou se rozšířily a zesílily.

„Jsou i vyšší. Nechtěli snížit komunikaci na Lhotu, která tehdy zadržela vodu, tak jsme hráze navýšili.,“ uvedl starosta. Zmodernizoval se varovný systém a ozvučena je celá obec. „Věřím, že o případné povodni bychom se dozvěděli včas a mohli se připravit,“ reagovala Ošťádalová.

Obec přesto podle Kamínka usiluje v územním plánu o další posílení protipovodňového systému, který by měl chránit práce obce v sousedství lužních lesů Litovelského Pomoraví.

„V tomto plánu by měl být posílen důraz na tato malá sídla – nejen Střeň, ale i Hynkov a Lhotu,“ podotkl starosta.

I dnes vzpomínky vzbuzují emoce

Přes lepší ochranu a informovanost před případnou velkou vodou, jsou především nejstarší pamětníci deset let starých událostí, i dnes vyplašení, jakmile prší delší dobu a hladina v Moravě se začne výrazněji zvedat. „Stačí, když v televizi dávají záběry z nějakých povodní a není mi dobře. Kdo zažil tu hrůzu, už nedokáže zapomenout. Horší byla jen válka,“ povzdechla Ošťádalová. To potvrzuje i starosta. „Vzpomínky jsou i po deseti letech stále živé. I proto, když jsme zvažovali, zda uspořádat nějakou vzpomínkovou akci, jsme nakonec rozhodli, že jitřit emoce a otevírat staré rány raději nebudeme,“ dodal.