V kolika letech jste se začal zajímat o historická vozidla?

To už je dávno. Vlastně jsem v tom vyrůstal. Můj dědeček totiž opravoval zemědělské stroje. A já se z nich jen přeorientoval na auta a motorky. Myslím, že to bylo tak kolem mých deseti let. Dědečkovi jsem rád pomáhal, ale někdy jsem asi nadělal víc škody než užitku. Myslím si, že se mnou měl velkou trpělivost, protože já se opravám aut i motorek věnuji doteď. V pětadvaceti letech jsem nastoupil do jedné firmy, kde opravovali veterány, v domnění, že to bude jen taková přestupní stanice. Ale nakonec jsem se tam přiženil, a tchán mě naučil spoustu nových věcí, které jsem neuměl.

Jak jste se dostal k organizaci své první rallye „Z lázní do lázní"?

Před sedmi jsem přišel do prostějovského veterán klubu. S jeho zakladatelem Stanislavem Valáškem jsem začal tento závod připravovat. To on mě do všeho zasvětil a já po něm později organizaci převzal. Už čtyři roky se tak o tohle jeho „dítě" spolu s ostatními členy klubu staráme. A já už dva roky mluvím o tom, že ve funkci ředitele končím. Protože je to velký koníček navíc a spousta práce, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by to po mně chtěl převzít.

Kdy začínáte s přípravou nového závodu „Z lázní do lázní"?

Rallye se uskutečnila teď v půlce srpna a já už mám doma nadepsanou složku Lázně 2017. A v ní první poznatky o tom, co je potřeba zlepšit, co se nepovedlo, co bychom mohli udělat jinak a líp. Napíšu si vždycky obec a k ní všechno, co je potřeba zařídit. Počet snídaní, obědů, svačin, kolik lidí budu potřebovat na parkování a spoustu dalších věcí včetně nových nápadů. Letos jsme například dali lidem hlasovací lístky, aby na ně napsali číslo nejkrásnější motorky a auta, a pak jsme losovali vítěze, který mohl vyhrát třeba masáž v lázních. V Čechách pod Kosířem je například hodinová pauza, závodníci odpočívají a lidé si mohou prohlédnout stroje a vyfotit se s nimi. Pak musím myslet na tzv. falešný start, který v Čechách znovu pořádáme, aby do Slatinic, kde závod končí, nepřijeli všichni současně. Navíc tam máme obědy, ale je potřeba to zkoordinovat s lázeňskými hosty, kteří mají přednost. Všechno musí do sebe perfektně zapadnout. Na to je potřeba při organizaci myslet. Ve Slatinicích je pak ještě dobová módní přehlídka a po ní vyhlašujeme výsledky závodu i nejhezčích oděvů.

Kolik vozidel se obvykle závodu účastní?

Za poslední tři roky kolem 60 aut a 40 motorek. Záleží na tom, kolik lidí má v tu dobu dovolenou. Ale termín je vždycky stejný – na slatinické hody.

Můžete se závodu také zúčastnit?

Ano, ale nedá se to stihnout. Dokonce jsem si mohl půjčit i veterána, ale nakonec jsem to neudělal. Ale vloni se účastnil můj otec na mopedu a moc se mu to líbilo. Letos, bohužel, ladil stroj až přeladil, jak my říkáme. Takže ani nedojel na start, přestože ho čekala spousta kamarádů.

Nemáte vlastní historický automobil?

Nemám, protože auta stojí moc peněz a zaberou hodně místa. Já mám spíš motorky a občas se na nich i projedu. Tři pojízdné, opravu čtvrté dokončuji. Nejvzácnější kousek je pro mě ČZ 98 z roku 1937. Je v původním stavu, 30 let ležela na půdě. Motor jsme opravili, ale jinak jsme jí nechali její patinu.

Dvě historické motorky vlastní ředitel závodu veteránů „Z lázní do lázní“ Martin Klos.

Dvě historické motorky vlastní ředitel závodu veteránů „Z lázní do lázní" Martin Klos. Foto: archiv majitele


Vzpomínáte si na nejhorší zážitek z přípravy nebo průběhu rallye?

Ano. Pro mě je nejhorší vědomí, že mám mluvit do mikrofonu. A tak akce nemoderuji, vždycky tam je nějaký člověk, který to udělá. Letos to byl předseda klubu Petr Studený. Já jsem schopný všechno oběhnout, zařídit a nachystat, ale komentovat závod neumím, a tak to nedělám. Proto mě asi spousta lidí jako ředitele závodu ani nezná.

Máte ještě nějaké jiné koníčky?

Hraji florbal a v zimě lyžuji, v létě jezdíme s rodinou na dovolenou. Člověk se nemůže zabývat jen veterány. Proto jsme i organizaci akcí rozdělili v klubu tak, že každý dělá něco a ostatní mu pomáhají.

Vzala vám láska k veteránům něco, co jste nechtěl?

Veteráni mi nevzali nic, spíš něco dali. Díky nim jsem získal organizační schopnosti. A potkal jsem spoust fajn lidí, za to jsem vděčný. Navíc dnes při závodech pomáhá i moje jedenáctiletá dcera. Dělají s manželkou předsedy klubu pro děti placky – „butony" na oblečení a moc ji to baví. A můj dvouletý syn zatím jen startuje odráželo a občas se mi plete při práci pod ruce. Občas nadělá víc škody než užitku a mně to připomíná dobu, kdy jsem pomáhal dědečkovi. Tak uvidíme…