Redaktoři Prostějovského deníku se za ní vydali, aby se jí zeptali nejen na blížící se oslavu. Po celou dobu rozhovoru vyzařuje jubilantka do svého okolí klid a pohodu a z její tváře nezmizí úsměv.

Ptá se vás na to asi většina lidí, ale jaký je váš recept na dlouhověkost?

Jím domácí stravu a hodně zeleniny. Každý den se snažím chodit na procházky, abych měla pohyb.

Povězte nám něco o svém životě.

Narodila jsem se v Dobromilicích a jsem nejmladší ze šesti dětí. Maminka s námi měla hodně starostí, protože ze všech sourozenců byl jen jeden kluk. My holky jsme se chtěly samozřejmě pěkně strojit, ale naše rodina na to neměla dostatek peněz. V jednadvaceti letech jsem se vdala a společně s manželem jsme si pronajali obchod v Lobodicích. Rok po svatbě se nám narodil syn a my jsme se přestěhovali do Pustiměře, kde jsme si koupili obchod a začali jsme podnikat. Jenže začala válka a my jsme přišli o dům. Vzpomínám si, že dcera přišla na svět ve sklepě. Pak přišli komunisté a vzali nám obchod. V roce 1958 jsme se přestěhovali do Prostějova a já jsem nastoupila do železáren, kde jsem popisovala péra.

Narodila jste se za vlády císaře a pamatujete si několik prezidentů. Která doba pro vás byla nejtěžší?

Zažila jsem Františka Josefa I., Masaryka i Hitlera. Nejhorší to však bylo za komunistů. Mstili se nám za to, že jsme živnostníci, a sebrali nám obchod. Musím říct, že teď se mám nejlíp. Stará se o mě moje dcera a nic mi nechybí. Když si lidi stěžují na dnešní dobu, měli by si uvědomit, jak se žilo předtím.

Popište nám svůj běžný den.

Vstávám v sedm hodin a poprosím Boha, abych mohla ještě zůstat na světě. Pak se pěkně učešu a obléknu a pomodlím se růženec. K snídani si dám nejraději meltu a suchý chlebíček, pak luštím křížovky a jdu na dopolední procházku do parku. Po poledni si lehnu a těším se na svou dceru Marušku, která za mnou chodí každý den. Ráda si čtu a dívám se na televizi. Nejraději mám Poštu pro tebe a Taxík. A taky sleduji zprávy, abych věděla, co je nového. Ve světě je spousta zla, ale já věřím, že i špatní lidé se mohou změnit na dobré.

S manželem jste byli svoji dvaasedmdesát let. To je úctyhodná doba.

Vojtíšek byl hrozně hodný manžel, ale nikdy mi třeba nedonesl květinu nebo mě nevzal pod paži. Vždycky říkal, že květinu si můžu koupit sama a za ruku mě vodit nemusí, protože mě nosí v srdci. Věřím, že láska je lék na všechno, na zlost i nenávist. (ham)