Práci s dětmi se věnujete od svých patnácti let a máte s ní dlouholeté zkušenosti. Byly děti před třiceti lety jiné než ty dnešní?

Děti jsou určitě jiné, protože žijí v jiném světě, který je rychlejší pro ně i pro rodiče. Už ve dvou třech letech mají děti daleko více informací a je u nich vidět vliv internetu. Není však možné vychovávat děti stejně, jako se vychovávaly před padesáti lety, protože dnešní děti se narodily do jiného světa a především do budoucna budou žít v jiném světě. Potřebují tedy získávat nové dovednosti a naučit se něco jiného, než co jsme potřebovali v minulém století.

Dá se říct, v čem je mezi dnešními dětmi a dětmi, které se narodily před třiceti či padesáti lety, největší rozdíl?

Zdánlivě byly děti před třiceti lety poslušnější, ale já nevím, jestli je dobré vychovat úplně poslušné dítě. Když je dítě zvyklé poslouchat a fungovat na příkaz rodičů, má v životě potřebu si hledat jinou autoritu, která za něho bude rozhodovat a které se budou podřizovat. Mohou to být vrstevníci ve škole, partner nebo šéf v práci. Není důležité vychovat poslušné dítě, ale dítě, které spolupracuje a které chápe, proč po něm věci chceme. Že chceme, aby zdravily, protože je to slušné, a ne proto, že se maminka bude zlobit. Může se zdát, že jsou teď děti víc sví a individuální.

Je to i tím, že se mění přístup rodičům k dětem? V dnešní době existuje spoustu různých publikací, které se rozchází v tom, na co by měli rodiče klást při výchově důraz.

Přístup rodičů k dětem se určitě mění. Někdy to může sklouznout k tomu, že pokud byli rodiče vychovávání v autoritativní rodině, mohou opakovat stejný model, jaký byl v jejich rodině, nebo se naopak mohou dostat na druhou stranu. Ale ani jeden extrém není v pořádku. Je potřeba hledat rovnováhu a najít s dětmi společnou cestu. Jsou to rodiče, kteří dávají dětem kořeny, aby se měly šanci vrátit. Mám dvanáctiletého syna a šestnáctiletou dceru a pro mě jako rodiče je nejúžasnější pocit, když vidím, že moje děti fungují samostatně, že mě nepotřebují, že jsou šťastné a spokojené. Ale vědí, že kdykoli chtějí, mohou za mnou přijít a popovídat si. Jako rodič chci vidět, že jsou schopny samostatného a šťastného života.

V posledních několika letech stále více třicátníků odkládá rodinu, a raději zůstává bydlet s rodiči. Čím je to způsobeno? Nutí je k tomu ekonomická situace, chtějí spíše budovat kariéru nebo mají strach se osamostatnit?

Je to trošku trend. Dnešní děti vyspívají rychleji, zatímco my jsme si ve dvanácti letech hrály s panenkami, z nich jsou nyní už slečny. Na jedné straně se zkracuje dětství, ale na druhé straně se prodlužuje doba dospívání. Dříve děti už v patnácti či šestnácti dospívaly a například v osmnácti letech zakládaly rodinu a byly za sebe zodpovědné. Dnes sice dospívají ve dvanácti, ale zodpovědní jsou až kolem třicítky. Nevím, jestli je to dobře.

Kniha Jak na to? vznikla původně jako materiál k besedám a seminářům, které Cipísek pořádá nejen pro rodiče. Jak vás napadlo spojit svoje zkušenosti a znalosti do jedné publikace?

Devět let dělám v Cipísku programy pro rodiče s dětmi, začala jsem dělat besedy pro rodiče na různá témata a čtyři roky vedu kurzy efektivního rodičovství. Také jsem absolvovala spoustu seminářů u psycholožky Jiřiny Prekopové, která je propagátorkou terapie pevným objetím. Všechny znalosti a zkušenosti s vlastními dětmi i dětmi z mateřského centra se mi pospojovaly a najednou mi to dalo smysl.

V Mateřském centru Cipísek se snažíte propagovat výchovu bez trestu. Je vůbec možné při výchově dětí nepoužívat tresty?

Jsem pevně přesvědčená, že to jde. Děti nepotřebují tresty, ale potřebují převzít zodpovědnost. Je sice daleko jednodušší, když je dítě zvyklé na trest, protože ho nějakým způsobem přijme, ale nikdy to rodičům nezaručí, že dítě bude poslouchat. Tresty člověk většinou používá proto, že na ně byl zvyklý z domu nebo ze školy. Já bych nechtěla, aby pro moje děti byla větší autoritou rákoska než já.

Co by tedy měli rodiče dělat?

Je to všechno o zodpovědnosti. Delegovat ji na děti se dá v úplně malém věku, kdy jim můžeme svěřit úkol a kdy nám mohou pomáhat. Máme v centru knihu radostí a z ní jsme zjistili, že pro děti předškolního věku je největší radost, když mohou pomáhat mamince například s vařením nebo utíráním nádobí. Někdy se stane, že rodiče ve snaze mít všechno dokonalé nebo rychle udělané, dítě odeženou. A pak najednou chtějí, aby dítě ve dvanácti letech udělalo všechno. Ale tak to nefunguje. Čím dřív se děti do chodu rodiny zapojí, tím je to pro všechny jednodušší. Každý potřebuje mít pocit, že je důležitý a že ho tak ostatní přijímají. Důležitý je čas, který rodiče tráví společně s dětmi a který není vyplněný povinnostmi. Společně strávený čas je jedním ze základů rodičovství, aby fungovalo.

Ale co když se rodiče bojí, že je na takovou činnost dítě ještě „malé"? Jak vůbec poznat, na co jí dítě „malé" a na co už „velké"?

Čím je dítě samostatnější, tím má větší sebevědomí. Co vložíme do dítěte do tří let, se nám určitě vrátí. Pro samostatnost jsou nejdůležitější první tři roky, pak do těch šesti sedmi a pak ten mladší školní věk. Od dvanácti let mají pro děti daleko větší vliv vrstevníci. Co tedy nevložíme do dítěte do dvanácti let, se nám pak těžko vkládá a můžeme to napravovat celý život. Pro nás jako pro rodinu je nejdůležitější důvěra. Není důležité jenom to, co dítě dostalo za známku, ale i to, co prožívá, s kým se kamarádí, jaké má plány a co chce dělat. Někdy to rodiče neví, protože s nimi děti nekomunikují.

Říká se, že nejtěžším obdobím je pro rodiče puberta dětí. Je to tak?

V pubertě se děti potřebují proti někomu vyhranit, mají na ně větší vliv vrstevníci. Když mají v sobě děti negativní emoce, na koho jiného je mají vypustit než na ty nejbližší? Rodiče by to však neměli brát tak, že je to útok proti nim. Domov má totiž představovat bezpečné prostředí a děti si to v něm tedy dovolí. Pro rodiče je dobré, když dítě emoce vypustí, protože vidí, co se s nimi děje. Emoce rozhýbávají úplně všechno a děti by se měly naučit s nimi pracovat. Někdy to však rodiče děti učí špatně, když jim říkají „nebreč, to se nehodí" nebo „nevztekej se, to se nedělá". Když má dítě období vzdoru, leze z něho vztek a rodiče si s ním neví rady, tak to dítě neumí kočírovat. Do tří let se vyvíjí nervová soustava dětí, takže s tím nemohou nic dělat. A dospělí jsou od toho, aby to děti naučili. Rodiče nesmí emoce dětí popírat, musí se s nimi naučit pracovat.

Projevuje se u dětí fakt, že pochází z rozvrácené rodiny? Je na nich vidět, že jim chybí vzorec fungování kompletní rodiny?

Rozvodovost je sice podle statistik větší, ale spousta párů se nebere, a nikdo tak nezjistí, jestli jsou, nebo nejsou spolu. Obecně však přestávají fungovat tatínci, kteří se někdy z výchovy vytrácí, protože tráví hodně času v práci. Proto jsme rádi, že do našeho centra chodí i tatínci. Není to však jenom o tatíncích, ale i o tom, že rodiče jsou vytížení a často jejich přítomnost a jistotu, kterou děti potřebují, supluje počítač nebo televize. Pro děti jsou to věci, které jsou po návratu ze školy vždycky doma, a které se na ně nezlobí. Často také nahrazují vztahy, na které není v rodině čas. Doktorka Jiřina Prekopová dokonce říká, že je krize rodin.