„Zvali mě, jestli bych s nimi nešel kopat do jeskyně. Ale mě se moc nechtělo, tak jsem se vymlouval, že nemám čas a přijdu třeba příště,“ vzpomíná.

Jednoho dne ho ale kamarádi nakonec přemluvili.

„Jednou jsem si to zkusil a od té doby jsem tam byl pořád,“ směje se.

Pro každého něco

Nejvíc ho prý na prozkoumávání jeskyní baví, že si každý najde něco svého.

„Já jsem spíše technický typ, takže řeším osvětlování a komunikaci v jeskyních,“ vysvětluje. Líbí se mu, že je člověk postaven před problém, který musí vyřešit. Běžné práce v jeskyních ale prý nejsou jen o dobrodružstvích a plazení se chodbami, ale spíš o kopání a řešení právě těchto technických problémů.

Rád se v jeskyních plazím

Všechny jeskyně jsou prý krásné, i když má každá jiný charakter.

„Já sám mám radši jeskyně menší. Když se člověk musí plazit. V nějakých větších systémech je to spíš turistika a chybí tam ta zábava,“ usmívá se.

Vzhůru za objevy

Radek Ševčík s týmem pracuje na jeskyni u Průchodnice a ve Hvozdecké hoře. Obě jeskyně jsou nedaleko Ludmírova, kde spolek působí.

„Obě jeskyně jsou asi sedmdesát metrů velké. Ve srovnání s nedalekým Javoříčkem jsou spíše trpasličí,“ srovnává Ševčík.

U první z jeskyní je ale závrt potoka, který vyvěrá o sedm  set metrů dál. Podle Ševčíka je tam tedy asi kilometr dlouhá chodba.

„Samozřejmě, že se snažíme dostat skrz. Rádi bychom systém prozkoumali celý,“ říká. Jestli se to povede si ale netroufá odhadnout.

V obou jeskyních jsou prý i větší prostory.

„Většinou je tam chodba a pak i nějaký větší prostor. Ale nic velkého. Je to třeba větší chodba dva metry široká a tři metry vysoká,“ vysvětluje. Jestli při průzkumu naleznou i nějaké větší místo si netroufá odhadnout.

„Ale samozřejmě v to doufám, že nějaký objev uděláme. Jinak bychom tam vůbec nepracovali. Na zahradě taky jen tak z rozmaru nekopete díru,“ povídá.

V nebezpečí

Při průzkumu se jeskyňář občas dostane i do nebezpečné situace. Radek Ševčík jeskyni prozkoumával sám. Vchod byl ještě neupravemý a jediný on se průchodem díky své hubené postavě protáhl.

„Plazil jsem se a umisťoval přístroje, kterými kolegové nahoře měřili,“ vypráví.

Za nějakou dobu mu zavolali, že nedaleko asi pršelo, protože po louce teče voda.

„Všeho jsem nechal, věci jsem odložil v jeskyni a plazil se co nejrychleji zpátky. to, co jsem předtím zdolával několik dlouhých minut jsem teď měl během chvíle,“ vzpomíná, teď už s úsměvem. Několika místy prý musel proplavat.

„Bylo to tak akorát na jeden nádech,“ říká.

Takové situaci jsou prý hodně o psychice. Pokud má člověk moc velký strach, nic nezmůže. Když na to dnes vzpomíná, spíš se tomu směje. Dnes už si myslím, že kdybych chvíli počkal, voda by opadla a já bych se ani nemusel koupat,“ směje se.

Na otázku, co ho na jeskyních nejvíce přitahuje, nedokáže odpovědět.

„Nějak mě to k nim táhne. Člověk asi musí být trochu blázen. Je to asi stejné, jak když se zeptáte kutila, proč si ty věci radši nekoupí. Taky nedokážu odpovědět na to, proč se hrabu v hlíně a kopu tam, kde vlastně vůbec nic být nemusí,“ uzavírá. 

Autor: Tomáš Kiss