Hovorný Andrej si svoji hraniční životní situaci velice dobře uvědomuje. Stále doufá, že ji i zvládne. „Jsem mladej kluk, nechci ještě umřít. Věřím, že mám na víc, než být špinavý feťák,“ říká k tomu.

Droga je silnější

Na Andrejově příběhu je tragický fakt, že se dostal do fáze, kdy to už zřejmě sám nezvládne. „Tech“, jak své droze sám říká, ho už zcela ovládl. Stejně jako velkou většinu známých z jeho okolí.

„Toluenové rozpouštědlo koupím v Prostějově bez větších problémů. Není to sice čistý toluen, ale k tomu, abych se dostal do rauše, mi to úplně stačí,“ říká Andrej.

Poprvé si Andrej zhluboka dýchl z plechovky s toluenem v sedmnácti. Nabídli mu ji kamarádi. Chtěl jim tehdy dokázat, že není žádný srab. Za tehdejší blbost teď platí obrovskou daň. Na toluenu se stal závislým a po šesti letech jej čichá každý den.

„Dřív jsem hodně posiloval a běhal. Nejvíc jsem však miloval, když jsme s mojí holkou chodili na dlouhé procházky se psem. Tech jsem si tehdy dával tak jednou měsíčně. Teď se ale všechno změnilo. Do posilovny nechodím, pes mi umřel a s holkou jsem se rozešel. Akorát fetuju,“ bilancuje svůj život Andrej.

Ještě než mu droga obrátila život naruby, stihl Andrej vystudovat Střední školu automobilní na Vápenici. Tam si udělal i maturitu. „Bylo to kvůli mámě. Chtěl jsem, aby na mě mohla být hrdá,“ vzpomíná na lepší časy.

Na stavbě byl naposledy šťastný

Po škole se protloukal, jak mohl. „Dělal jsem plastová okna, pomáhal na stavbách. Třeba tadyhle v Pardubicích,“ ukazuje Andrej na svém mobilu fotografii rozměrného lešení. „Tenkrát jsem byl nejšťastnější,“ dodává. V posledním zaměstnání skončil na Nový rok.

„Pracoval jsem ve skladě. Bavilo mě to, fet jsem v té době hodně omezil. Koncem roku tam ale snižovali stavy, a tak jsem musel odejít,“ lituje Andrej s tím, že od té doby to s ním jde z kopce.

Andrejův otec zemřel, on teď žije sám s mámou, která je v invalidním důchodě. Jestli ho něco drží nad vodou, tak je to právě ona a kamarád Milan. Ten se jako jediný z jeho okolí s drogami nikdy nezapletl, ačkoliv příležitostí k tomu měl víc než dost. „Vždycky jsem si chtěl uchovat vlastní svobodu a rozhodnout se, jestli si něco vezmu nebo ne. Právě proto jsem byl vždy schopen toluen nebo pervitin odmítnout. Jen díky tomu mě drogy nezotročily tak jako ostatní,“ vypráví Milan.

Společně s ním navštívil Andrej v pátek prostějovskou Želvu. „Už mě tam jednou zavezli strážníci, když mě načapali, jak čichám v parku. Tehdy se mi tam moc nelíbilo. Teď to ale bylo jiné, domluvili jsme se, že tam budu jednou týdně docházet,“ popisuje Andrej.

Ještě má snad šanci

„Andrej má v tuto chvíli ještě šanci s drogami seknout. Na rozdíl od těch trosek, které jsme v Želvě potkali, si může pořád ještě sehnat práci. Tuhle možnost už spousta feťáků ztratila,“ říká Milan.

Problém je především v Andrejově okolí. Skončit s drogou pro něj znamená opustit většinu svých „přátel“. „Blbý je, že feťáci fungují jako skupina a umí být hodně zlomyslní. Nechtějí dopustit, aby s tím jeden přestal, zatímco oni sami by toho nebyli schopni,“ všímá si Milan.

Bude mít jeho kamarád Andrej dost sil na to, aby se mu podařilo prorazit začarovaný kruh? Andrej sám sebe i své okolí neustále ujišťuje, že ano. Jeho slova je však bohužel třeba brát s rezervou. Proti němu totiž stojí hodně silný protivník. „V každém případě bych dal nevím co za to, kdybych si s toluenem v životě nic nezačal,“ uzavírá Andrej.