Oba jsme našemu známému a členovi filmařského štábu, slíbili, že mu s komparzem pomůžeme. Odměnou měl být zářivý úsměv tvůrců, což sice v mnoha firmách alespoň podle cedulek na pracovišti, je nejvyšší ocenění, do komparzu to však asi lidi nenažene. I když jak se ukázalo, zcela zadarmo jsme do kavárny nezasedli.

Filmaři nás během chvíle seznámili s tím, co nás čeká. Včetně právě příjemnosti, i když ne peněžní. "Máte možnost si cokoli dát, objednejte si," sdělil nám jeden z nich. S radostí využíváme a později jsme rádi, natáčení se totiž protahuje a protahuje. Nám to ale nevadí, jak se totiž ukázalo, moc se toho po nás chtít nebude.

Nejprve jsme totiž pouze sledovali, jak do kavárny naněkolikrát přichází hlavní hvězda a jeden z tvůrců, Michal "Miki" Grepl. Zjevně si natáčení užíval, opakování mu nevadilo, sám se ptal kameramana na to, co udělat jinak. Svůj film o dění ve znovu založeném fotbalovém klubu v Trpenovicích chtěl mít prostě dokonalý. Když jsem tuto snahu a cílevědomost viděl, komparzoval jsem o to radši: tady nic nedělají polovičatě.

To už ale přichází má a Zuzčina chvíle, i když spíše chvíle Michala Grepla a Ladislava Dostála, který Michala mentoruje. Poprvé se tak plně dostávám do víru filmu, který je mi do značné míry blízký - soustředí se totiž na sport, strasti i slasti při něm, fungování i problémy sportovního klubu. Po pár minutách to navíc vypadá, že některé hlášky zlidoví.

Dialog Michala Grepla, coby nového trenéra obnoveného ale neúspěšného klubu v Trpenovicích, s jeho "dědou" Ladislavem Dostálem se ukazuje jako hlavní část dne. Až zhruba po prvních třech opakováních, kdy "Miki" žádá o rady s trénováním a vylévá si srdce nad hrou i chováním svěřenců, se dvojice dostává na konec dialogu. A zde to přichází: už hláška, při níž po upozornění na venkovský charakter mužstva nabízel novopečený trenér vyhnání hráčů na pastvu zacukaly koutky. Pak ale přišla velká chvíle Ladislava Dostála.

"A hlavně si zapamatuj, psychologicky!" mentoruje Mikiho "děda". Jeho výraz, zápal i přesvědčivost během desítek minut natáčení znatelně stouply, i kvůli tomu možná tato hláška, pronesena do ticha kavárny, jednou zlidoví. Na druhou stranu, doufal jsem trochu, že se kromě podobných příležitostí dostaneme i k nějakému pohybu. Ten ale bohužel nepřišel a s krátkou přestávkou bylo komparzování omezené na sezení v kavárně a snahu o to nevypadat v záběrech úplně blbě.

Stačilo ovšem pár minut přestávky a přišel jsem o svou minutu slávy. Vracím se po ní s nějakým jídlem, Zuzka pak ale se zážitkem. "Z tvé slečny je hvězda," nezapomene mě poučit Marek Gerhard se smíchem. Jak se ukázalo, na nějakou tu vteřinu se Zuzka stala středem pozornosti filmařů i kamery. To už však pokračujeme a já znovu usedám.

Po nějakých snad čtyřech hodinách se zvedáme a společně s filmaři pro ten den končíme. Bilance celkem dvanáctičlenné skupinky? Vypitá nealkoholická piva a kávy, jedna mnou rozbitá sklenička. Zprvu smíšené pocity z jisté neakčnosti však byly ty tam. Filmaři byli veselé kopy a i když po desátém zopakování scénky už se člověk občas cítil unavený jako po nekonečném výstupu na pohoří, natáčení mě bavilo. I pobíhání okolo "místa činu". Loučíme se se štábem a já si říkám, že třeba ne navždy.