Buším kladivem, co to jde, špička se však ne a ne utvořit

Náhled do řemesla se mi uvolil dát kovář Stanislav Přikryl. Sám už je u řemesla dvě desítky let a je vidět, že má svou práci rád. Což ostatně sám potvrzuje. Zároveň říká, že je stále co se učit.

„Čím déle to děláte, tím víc víte, kolik toho ještě neumíte," říká muž, kolem něhož se v dílně nacházejí stovky a stovky kusů nářadí. Podle jeho slov práce udělaná právě zde.

Obdivování však brzy končí, je čas na názornou ukázku. Z výhně tak kovář bere tyč se žhavým koncem a jde se opracovat. Ručně. Pod jeho zásahy kladivem dostává tyč nový tvar, konkrétně se na jednom z jejích konců objevuje ostrá špice.

„A teď ty," zakončuje ukázku.

Začíná show

Beru tedy nahřívanou tyč z výhně a kladu ji na kovadlinu. Teď ovšem teprve začíná ta pravá kovářská škola. Zatímco na pohled práce nevypadala obtížně, realita je úplně jiná.

„Musíš dát ruku do osy kovadliny. Postav se k tomu jinak, levou nohu blíž ke kovadlině. A rozkroč se," začíná instruktáž. Dozvídám se, co vše je důležité. Začátečníkovi, jako jsem já, z toho jde hlava kolem. Snažím se ale dělat věci tak, jak mi zkušený řemeslník říká.

„Při bušení se nepoužívá jen zápěstí, ale hýbeš také s ramenem," přesunuje se pozornost kováře-učitele k mým horním končetinám.

Pár momentů nato však začíná show. Buším kladivem, co to jde, špička se však ne a ne utvořit. Ukazuje se, že jsem opracovával na špatném místě.

„Je to příliš daleko od konce tyče. A když to zohneš, hned zase kov narovnej. Jak totiž vychladne, už nic neuděláš a musíš ho znovu nažhavit," radí mi.

Jak se ukazuje, právě zohýbání tyče ve chvíli, kdy ji chci spíše zašpičatět, je pro mě velký problém. Snažím se, co to jde, ale nezkušenost je silnější než já. Podobné je to i s druhým úkolem. Tentokrát mám ohýbat tyč plánovaně. Kladivo po prvních pokusech v ruce nemálo ztěžklo, ale dělám, co můžu. Brzy však zjišťuji, že když kov nechci za žádnou cenu ohnutý, podaří se mi to. A naopak.

S bucharem mi to jde lépe, ale ouha…

„Vidíš? Tady ti materiálu zbylo hodně málo," ukazuje mi Stanislav Přikryl mé, ne zrovna zdařilé, dílo. Kov v ohybu není ani zdaleka v pravém úhlu. „Výrobek" navíc vypadá hodně křehce.

Přesouvám se tedy ke třetímu úkolu. Dostávám kleště sepnuté sponou a v nich tyčinku, kterou mám za úkol vytvarovat tak, aby byla mnohem delší a čtyřhranná. S bucharem, k němuž cítím nemalý respekt, to jde o něco lépe než předtím. Ale ouha. Špička byla namasírovaná strojem víc, než by měla být. A dle všeho hrozí, že odpadne. Jak se však ukazuje, zachránit se dá leccos. Stanislav Přikryl si tyč přebírá a překovává si ji k obrazu svému.

Důležitá je pokora

Následuje dlouhá debata s ním, jeho kolegy a učedníkem a také kamarádem Pavlem Mošem, který nás seznámil. A jsem mu za to hodně vděčný.

Dostal jsem skutečný náhled do světa řemesel, navíc do takového, ve kterém se šikovný člověk neztratí. Jen je třeba mít talent a nabrat zkušenosti. Stejně jako ten správný přístup.

„Důležitá je pokora. Ve všem. Pokud přistupuješ k železu i nástrojům s pokorou, vrátí se ti to. Možná ne úplně, možná ne hned, ale vrátí," zakončuje kovář.