„Ladakh nás přivítal s otevřenou náručí. Šedavé hory v mlhavých mracích, ticho průsmyků a zurčení vody mezi zelenými políčky. Usmívající se Ladačanky, oranžové meruňky, vůně kari a chuť čapátí, ještě křupavě horkého.“

Tak popisují své dojmy z daleké země dobrovolníci Základního článku Hnutí Brontosaurus Modrý kámen z Prostějova, kteří se zúčastnili letošní akce Krajní meze 07 aneb Expedice severní Indie.

„Jeli jsme se podívat do světa, ale také pomoci tam, kde to bylo zapotřebí. Práci jsme si předem domluvili přes internet. Místo jsme už také znali z loňska, kdy jsme tam poprvé působili,“ říká studentka Zuzana Vavrečková, která akci organizovala.

Dětská vesnička v Lehu. Plastelina byla neznámá

Jedno z míst byla dětská vesnička Chuchot Yokma v Lehu, kde účastníci expedice pracovali se zdravými i handicapovanými dětmi. Vesničce samotné předali hmotný dar. Přijali tady i pozvání ke slavnostnímu obědu, kterého se účastnil ladacký král Namgyal, který nad vesničkou drží patronát. Sám již nemá žádnou politickou moc, ale svůj společenský vliv směřuje k pomoci chudých a snaží se ochraňovat původní kulturu.

Z deníku Roberta o ladackém králi: Zarazil nás jeho vzhled, vypadal spíše jako Evropan. Má obrovský přehled, zná stav a dělá pro svůj národ maximum.

Zápisky z deníku Pavly: Pracovali jsme s dětmi, které byly zprvu velice nesmělé, ani se na nás nechtěly podívat. Brzy se otrkaly. Překvapilo nás, jak od sebe „opisovaly”, když měly něco namalovat. Poprvé od nás také viděly plastelínu. Výtvarná výchova se tu moc nevede.

Zápisky z deníku Diany:
Lekce v Moravské škole (Moravian mission school, Leh) probíhá bez problémů. Obědváme v tělocvičně, příbory nejsou, jíme rukama. Z rýže, skju i moma už umím prsty vytvarovat snad i sochu budhy.
Cestujeme autobusem. Fotografie napěchovaných indických autobusů jsou ve srovnání se skutečností ještě idylické. Cpeme se do busu, jehož strop mi sahá po ramena.

Když si myslíte, že autobus je už absolutně plný, tak dalších deset ladačanů ten pocit rozhodně nemá. Indové nalepení také zvenku na orosená okénka kroutí karosu. Na každé zastávce se bojuje o místa. Vystupuje se i plazením přes hlavy.

Je dobré se před půlnocí pořádně najíst

V rodině, která je mi velmi sympatická, se celý večer náramně bavíme. Povídáme si stylem „ruce nohy“.
Večeře přichází na řadu asi dvě hodiny před půlnocí. Všichni nám urputně vysvětlují, jak je hrozně důležité se před spaním narvat k prasknutí. Tělo prý beztak nemá přes noc co dělat a tak může hezky trávit.

Další pracovní místo je Kargyak. Ve spolupráci s občanským sdružením Surya se vydalo do malé vesničky ukryté v horách několik brontosauřích dobrovolníků, aby pomohli českým kolegům s projektem stavby Sluneční školy. S mnichy a místními dělníky stavěli mani wall. Navštívili také nejstarší čast kláštera, 800 let starou jeskyni.

Musí jich jezdit patnáct. Počet si vesničané hlídají

Z deníku Pavly: Nedaleko vesnice se tyčí ledovec a pod ním posvátné jezero. Při našem příjezdu se objevil hlouček zvědavých dětí, ale stačilo se usmát a už utíkaly. Autobusy do vesnice jezdí dvakrát týdně, ale pokud by počet cestujících klesl pod patnáct, stát by je zrušil. A tak si vesničané občas udělají několikahodinovou projížďku, aby autobus naplnili.

„Krajní meze 07 aneb Expedice Severní Indie se nesmazatelně zapsaly do srdcí českých dobrovolníků a do úsměvů ladackých dětí, mnichů a mnišek. I dnes stojí za to tvrdě pracovat a poznávat vše kolem nás, vždyť je toho tolik, co neznáme. Někdy třeba i sami sebe,“ míní Zuzana Vavrečková.

S použitím materiálů Zuzany Vavrečkové, Roberta Maixnera, Pavly Lerchové a Diany Čičmanové