Je mrazivé únorové ráno, teplota padla na mínus jedenáct stupňů. Prostě, jak se říká kosa jak z nosa. Přicházím k brlohům prostějovských bezdomovců, kteří se usídlili na bývalém staďáku.

Jako první narážím na tmavovlasého vousatého chlapa v černé bundě s kapucí ležícího pod dekami a usrkávajícího horký nápoj. No co už, zkusím jej oslovit a poprosit o pár vět. Nanejvýš mě pošle někam, říkám si. A jdu na to.

Seznámení

„Dobrý den, jmenuji se Karel a přišel jsem se na vás podívat, přišel jsem za vámi na návštěvu a optat se, jak se máte,“ drkotám zubama.

Chlapík zakoulí očima a s bohorovným klidem, jako bychom se znali odjakživa, odpoví: „Jak bych se měl. Právě jsem si udělal svařák s rumem. Normálně si rum moc nedopřávám, ale dnes je fakt velká zima. Ono vám to na chvíli pomůže a taky mi to víc povídá. Jinak jsem ale spíš vínový typ, jako všichni tady. Bez toho se venku nedá žít,“ říká muž a zároveň mě ujišťuje, že se ho vůbec nemusím bát, že mi nic neudělá. To mě uklidní a pokračujeme v rozhovoru.

Dozvídám se, že se jmenuje Martin, ale nikdo mu prý neřekne jinak než Vojáček, že je mu jednačtyřicet let a na ulici už tráví desátou zimu, většinou v Prostějově.

„Byl jsem chvíli i v Olomouci a ve Vyškově, když mě to tu už přestalo bavit. Nebylo ale o co stát. Vyškov to je takové špinavé město, ale příbytek jsem tam měl skvělý, pobýval jsem ve vyzděném přístěnku obklopený kartony, to byla pohoda. Prostějov mám ovšem radši,“ svěřil se Vojáček.

V tu chvíli se vedle něj pod druhou dekou něco zavrtí. Přemýšlím, že tam má asi pejska.

Cesta dolů

Jak se vůbec stalo, že se Vojáček ocitnul bez domova. Usmívá se: „To se budete divit, já jsem nedostudovanej psycholog, chybí mi jeden blbej semestr, ale to je jedno. Jsem hlavně voják z povolání. Měl jsem odjet na misi do Afgánistánu, ale rodina byla proti. To si opravdu nevymýšlím, věřte mi. To byla moje životní chyba, že jsem tam nešel. Já jsem fakt totiž typickej voják. Kdybych tam odjel, měl bych spoustu peněz a teď parádní důchod. Tak jsem zamířil místo na misi dělat do stavebnin a pak se mi život posral,“ vypráví Vojáček.

Další zavrtění pod vedlejší dekou. Tentokrát lehce vykukují šedé chomáče. Chlupů či vlasů? Přemýšlím.

Policejní razie

Vojáčka podle jeho slov nechávají lidé většinou na pokoji, snese se prý s každým. Akorát na policisty má trochu pifku.

„Našel jsem třeba u kontejneru čerpadlo. Ve dvě hodiny ráno mě vzbudili cajti a hartusili: ‚Vstávat, vstávat‘. Já jim říkám: ‚Co potřebujete‘. Já jsem takovej slušnej, aspoň si myslím. A oni pokračovali: ‚Co to tady máte za bordel. Kdeste vzal to čerpadlo‘. A normálně mně to čerpadlo sebrali,“ čílí se Vojáček.

Vedle Martina z pod deky vyklouzla ruka. Ha, je tam člověk a ne pes. Teda spíš je tam si nějaký malý človíček, dumám, protože tělo pod dekou moc velkou bouli nedělá.

Mýdlo, máte!?

Zajímá mě, zda Vojáček využívá služby Azylového domu v Prostějově. Prý ano, ale příjemně se tam necítí, připomíná mu to tam totiž vojnu.

„Podívejte se, azylák je problémová záležitost. Je to tam z centra strašně daleko a i cesta tam na kole je nebezpečná. Kdekoho už tam srazilo auto. Měli by tam vybudovat aspoň tu cyklostezku. A jinak azylák? Fajn, můžete se tam zadarmo vysprchovat, ani tam nemusíte spát, ale je to tam takový jak vojna. Tam přijdete a spustí na vás: ‚Máte ručník, máte mýdlo‘. Říkám: ‚Mám, proč bych neměl‘. A oni: ‚Tak pojďte se mnou. Až se vysprchujete, tak se ohlásíte na vrátnici a já vám potom otevřu‘. Je to tam prostě strašná vojna, není to žádná výhra,“ popisuje Vojáček a cucne si svařáku.

„Podívejte se, tady mám klid, já se zakryju, dám si cigaretu, napiju se vína, pak si udělám instantní polívku. A nic mi nechybí,“ dodává.

Vzhůru na kontejnery

Z čeho je Vojáček vlastně živ? Možná vás ani nepřekvapí, že chodí na kontejnery a věci tam nalezené buď sám využívá nebo je rozprodává.

„To byste se divili, co lidi všechno vyhazují a co se dá pak ve starožitnictví či zlatnictví prodat. A z toho žiju. Já nemám žádnou sociálku, nemám vůbec nic,“ vysvětluje rozechvělým hlasem Martin.

„Vytáhl jsem třeba z kontyše zlaté hodinky, které jsem pak střelil za tři tisíce. Bylo to sice pod cenou, ale měl jsem se z toho nějakou dobu dobře. Nebo jsem našel obrazy či starou harmoniku. Já jsem taková čistá duše, nejsem žádný zloděj ani feťák. Dokonce jednou jsem objevil vyhozenejch osmatřicet kusů hodinek značky Prim,“ usmívá se Vojáček nad povedeným úlovkem.

V tu chvíli vykoukne vedle něj šedivá hlava starší dámy. A já se konečně dozvídám, co, nebo spíše kdo, byl ukrytý pod tou dekou. Paní je opravdu věchýtek a věk si netroufám vůbec hádat.

„To je Peťulka, moje družka. Je jí jednasedmdesát roků. Bere důchod, tak nám ním trochu přilepšuje,“ vysvětluje Martin.

Feťáci z místňáku

Jinak má prý Vojáček spoustu dalších kamarádů. Pár jich žije kousek od něj i přímo na stadionu.

„Je tu třeba Monika, mladá a krásná holka. Ta je fajn,“ říká.

Nabádá mě ale k tomu, abych se raději obloukem vyhnul brlohům u místního nádraží.

„Tam rozhodně nechoďte. Tam je to samý feťák a zloděj. Pozor, já je znám a oni ze mě mají respekt. Oni vám toho moc nepopovídají, protože jsou to prostě fetky a kradou hlavně palety, mosaz a měď a můžou být strašně nebezpeční. Jsou často úplně mimo. Ale já se jich nebojím, já umím aikido a musadu. Neříkám, že jsem nějakej nabušenec, ale ať na mě radši nikdo nic nezkouší. Já nemachruju a nejsem žádný útočný týpek, já jsem spíš obránce,“ osvětluje mi Vojáček.

Peťulka otevírá oči, rozhlíží se kolem a něco zabrblá. „Nejsi tady sama, jsi se mnou,“ říká jí překvapivě něžně Vojáček.

Návrat do života

Chtěl by Martin ulici opustit a žít jako většina lidí?

„Až přijde ten pravý čas, tak já stoupnu na nohy, půjdu pracovat a začnu žít normálně. Ten čas, ale ještě nepřišel, protože já nemohu. Nejde to, zkoušel jsem to. Mám spoustu známých, kteří by mi, věřím tomu, pomohli. Jenže pane, z ulice jen tak nevstanete. Takhle, teď v tom mraze si myslíte, že dáte tu sílu do nohou a do rukou. A že půjdete někam vozit kolečka, ne to nejde. Já jsem to zkoušel, samozřejmě šlo o práce načerno, ale nedá se to,“ říká Vojáček.

A není to podle něj rozhodně o pití, myslí si, že co se týká závislosti na alkoholu, není na tom zase tak zle. A nemoci ho prý taky netrápí.

„Nebyl jsem za celých deset let ani jednou nemocný. Tak se nebojím ani toho koronaviru. Podle mě jsou stejně všechny ty současné nemoci z toho, že lidé tráví strašně málo času venku na čerstvém vzduchu a furt jen přechází ze zimy do tepla a naopak. To je to peklo,“ míní Vojáček.

Výzva

Lidi má Martin podle svých slov rád a doporučuje jim, aby si alespoň na čas roli bezdomovce vyzkoušeli.

„Zkuste se týden na ulici postarat sami o sebe, bez přátel, bez financí a bez domova. Uvidíte, jak je to těžké, jak budete pořád okrádáni. Takový život by si měl každý člověk, který machruje, zkusit,“ myslí si Martin.

Přemýšlím nad tím, co říká a pomalu se s ním loučím a jako poděkování za to, že se mnou vůbec mluvil a neposlal mě do háje nebo na mě nebyl sprostý, mu na stoličce nechávám zpola plnou krabičku cigaret. Přeji mu jen to nejlepší.