Ne tak pro děti a vedoucí z táborů, které léta pořádá Dům dětí a mládeže Orion z Němčic nad Hanou. A letošek není výjimkou.

Na čtyřicet dětí zde začátkem týdne odstartovalo čtrnáctidenní pobyt v chatkách, daleko od civilizace a navíc v indiánském duchu.

Už samotný příjezd do tábora je jedním velkým dobrodružstvím. Za Dzbelem cestou do tábora míjím už jen několik posledních usedlostí. Jinak je všude les, všude kopce.

Až nenápadná odbočka prozradí, že nějaký ten kus přede mnou by si mohli mladí i staří užívat přírody. A taky že ano.

o pár stech metrech a extrémně úzkém průjezdu, při němž na místě málem nechávám obě zrcátka, přijíždím do tábora, který skutečně dělá čest svému jménu.

Zázemí v chalupě, děti i instruktoři si však musí vystačit se stany s dřevěnou základnou. Jak je to ale s dalšími výdobytky civilizace?

Indiánská jména 

„Není zde elektřina a občas ani signál," vysvětluje Miloslav Trnka, jeden z vedoucích.

A pouští se do vysvětlování, co děti mohou na táboře v Bělé zažít.

„Vyrábí se totemy, indiánské náramky, plašiče snů. Za odměnu si děti můžou vyzkoušet nocování v teepee," vyjmenoval některé aktivity, které se podle jeho slov točí hodně kolem pohybu, přírody a také tvoření. Nezůstalo však jen u toho. Děti totiž část času tráví také v indiánských oděvech.

„A mají i svá indiánská jména. Včetně mě," prozradil s úsměvem vedoucí, jehož oblečení – maskáče – působí uprostřed indiánského tábora s totemem na čestném místě zvláštně.

V tu chvíli je však také zbytek osazenstva tábora, který je mimochodem postavený v kopci, v běžném táborovém oblečení.

Část dětí se zrovna sprchuje, další skládají zkoušku mlčení. To se však ve chvíli mění, jde se totiž fotit. Brzy se tak kolem teepee a totemu prohání desítky indiánů a indiánek, někteří dokonce s maketami seker, další se přidávají s bubny. Radost pohledět.

„Vy zde teď budete s námi?" ptá se mě malé černovlasé děvče. Odpovídám, že ne a v duchu lituji, že mi není čtrnáct a nemůžu se tak přidat ke hře lakrosu a zúčastnit se nějaké té bojovky.

To vše a mnohem víc si naopak ještě dlouhé dny může užívat Vojtěch Lička.

„Na tábory jezdívám často, zde se mi líbí. A co mě nejvíce baví? Asi různé hry," řekl chlapec, který v tu chvíli nesl na plátně znak jedné ze čtyř skupin, na níž se táborníci rozdělili.

„Je to bojovník se znakem medvěda," prozradil k tomu, jaké hájí „barvy. I když to zase tak nebylo důležité. Jednotlivé týmy sice sbírají body, ale že by šlo o nějakou řevnivost nebo rivalitu? Alespoň na první pohled určitě ne.

Většina dětí jezdí pravidelně

Vysvětlení přichází vzápětí. Podle Miloslava Trnky se řada dětí zná už nějakou dobu.

„Dvě třetiny jezdí pravidelně, zbylou třetinu pak neznáme dobře nebo jsou to děti z okolí. Máme zde ale i děti ze Vsetína či ze středních Čech," vypočítává. A vrací se k tomu, co všechno si děti mohou během tábora užít. Nejedná se přitom jen o indiánské aktivity.

„Snažíme se i něco naučit, takže s dětmi procházíme základy topografie a práci s buzolou. Také se ale rozdělává oheň na čas a máme i sportovní čtyřboj," prozrazuje.

Na závěr si pak podávám ruku i s hlavním vedoucím, Antonínem Bartošíkem. Ten právě přijel do tábora z Konice jak se zásobami, tak s novinkami. I pro mě má jednu příjemnou.

„Občas musíme děti přimět, aby dali rodičům vědět, že jsou v pořádku. Pohledy však stále chodí a někde dokonce dopisy. A stále je píší i některé děti," prozrazuje muž, s nímž se následně ještě bavím o dalším programu dětí, ale třeba také o hokeji.

Brzy je ale čas na rozloučení. Přeji všem krásný pobyt, dobré počasí a odjíždím s příjemným pocitem.

dyž existuje tolik dětí, co se vydají do přírody bez techniky a lidé, kteří jim pobyt dokážou skvěle připravit, tak na tom společnost ještě není tak špatně.