„Říkalo se, že svatá Kateřina bere hudcům housle a shazuje z půdy kolovrat. To proto, že kolem pětadvacátého listopadu, na nějž svátek této světice připadal, začíná advent. Pro naše předky to byla doba ztišení, klidu, kdy očekávali příchod Spasitele,“ líčí rozdíl mezi tradiční a dnešní atmosférou předvánočního období historik Karel Hronek.

Koncem listopadu už byly definitivně hotové všechny polní práce a činnost se, zvláště večer, soustředila do vnitřních prostor domu. Typickou adventní prací bylo právě předení.

„Na přistku se na Hané scházívaly ženy do domů, kde byla větší světnice. Hospodyně, u níž se předlo, měla nachystáno něco „na poslének“, většinou sušené ovoce, vdolek a trochu sladké kořalky. Pohoštění nebylo jen samoúčelné a pouze k uctění příchozích. Každá z přadlen musela mít dost slin, aby mohla navlhčenou přízi řádně utáhnout do pevné tenké nitě,“ prozradil hanácký historik.

Ačkoli se o adventu nekonaly žádné hlučné zábavy a muziky s tancem, lidé přesto nebyli bez hudby.

„Právě přistka byla příležitostí ke společnému zpěvu. Zpívaly se hlavně nábožné písně, takové, které se hodily k adventnímu období. Za mladými přadlenami však často přicházívali na besedu chlapci, tak se s přibývajícím večerem přecházelo k písním světským, mnohdy až lascivním. To pak bývalo terčem kritiky jak ze strany starších přítomných, tak duchovního správce,“ řekl Hronek.

Přistka nebyla především doménou lidového zpěvu. Zpívaly se ponejvíce písně umělé. Protože počet slok se často pohyboval kolem čtyřiceti, brali si zpěváci na pomoc kramářské tisky. Jednotlivé dvou až osmilisté písničky pak sešívali k sobě, až vznikla kniha.

„Té se říkalo špalíček, což je pojem, který se pak dostal i do literatury. Na nějaký ten špalíček veršů a pohádek si určitě vzpomínáme všichni,“ poznamenal historik.

Kromě zpěvu patřila adventní přistka také vyprávění. Světnice se plnila příběhy z dávných časů, pohádkami, ale také horkými aktualitami typu „kdo s kým a jak dlouho“. Často seděl ve světnici písmák, jenž přítomným předčítal z kalendářů, novin, ale i z vážné literatury.

Tajemné postavy se zahalenou tváří

Advent znamená v hanáckém folkloru také období, kdy vsí obcházely tajemné zahalené postavy. Většinou byly oděné v bílém, se zakrytou tváří.

„První z nich byly Barborky, které chodívaly ve skupinkách, s pamlsky pro hodné děti a metlou na ty zlé.

„Obdobně působil i Mikuláš se svou družinou, což je ostatně jediná obchůzková postava, která se v živém folkloru uchovala dodnes,“ připomněl Karel Hronek.

V těsném závěsu za Mikulášem se sedmého prosince objevoval Ambrož s vysokou špičatou čepicí a bíle zahalenou tváří. Ten sice také trousil pamlsky pro děti jdoucí z kostela, metlou však pronásledoval ty, které je šly sbírat.

„V některých oblastech Hané se tato postava měnila v „póka“, vyloženě hrůznou figuru s ševcovským knejpem, kterým párá břicha dětem, které se přejídají sladkostmi,“ uvedl Karel Hronek.

Bíle oděné mlčenlivé Lucky vymetající husími křídly z domu tmu jsou závěrečnými postavami adventního panoptika.

„Předvánoční období bývalo ještě před několika desetiletími mnohem bohatší a pestřejší než dnes,“ uzavřel historik.