Ke psaní žena směřovala i v době, kdy teprve sedávala ve školní lavici. Setkala se tehdy také s příběhem svého dědy a jeho činnosti za války, která ji k sepsání publikace vedla.

„Když jsem byla v sedmé třídě, dostali jsme za úkol nalézt někoho, kdo byl vězněný nebo perzekvovaný nacistickým režimem. Tehdy jsem se začala poprvé ptát na život mého dědy za války. Zapojil se totiž do odboje distribucí ilegálních tiskovin a nakonec ho za to nacisté zatkli," sdělila počátky svého zájmu jak o psaní, tak o dění v polovině čtyřicátých let na Hané.

Právě o svém dědovi Adéla Palíšková v díle nemálo píše. Vyzdvihuje přitom statečnost jeho i dalších lidí, kteří se jakkoli tehdejšímu režimu postavili.

„Pochopila jsem, že riskoval, abychom zde teď mohli být, žít v klidu a mluvit rodným jazykem. A neriskoval zrovna málo. Měl rodinu, tři malé děti, zahradnictví, , učně. Hodně lidí navíc o jeho činnosti muselo vědět nebo alespoň něco tušit. Nic ale neřekli a to už je samo o sobě odvážné," sdělila. V knize se však věnuje i řadě dalších okamžiků z doby, kdy se největší světový konflikt v lidských dějinách chýlil ke konci. Vrcholavice měly to štěstí, že je II. Světová válka výrazně nezasáhla, ale v jejím závěru při přechodu fronty si obyvatelé zažily i chvíle strachu.

„Zajímavé a poutavé bylo vzpomínání, jak vnímala konec války tehdy šestnáctiletá paní Květoslava Hřibová, která za války sloužila v Mořicích ve mlýně," uvedla autorka s tím, že především chtěla dílem vyzdvihnout příběhy lidí, co válku přežili a dokázali si zachovat tvář.

„Chtěla jsem jim tímto způsobem poděkovat," vysvětlila svůj postoj žena.

Ta se během sepisování publikace obrátila nejen na pamětníky, ale i na historiky, čerpala z kronik, literatury ale taky z vlastní rodiny. V některých případech se ukázalo, že pohled, zážitky či zkušenosti pamětníků se mohou lišit od oficiálních historických pramenů.

„Informace jsem často čerpala v okresním archívu v Přerově a v Břeclavi, někdy jsem však zaznamenala rozpor ve vnímání tehdejší situace," uvedla Adéla Palíšková.

„Příkladem může být příchod Maďarské armády. Místní lidi je vnímali jako chudáky, kteří jsou pod neustálým tlakem a šikanou ze strany Němců. Kdykoli mohli, podstrčili těm vyhublým klukům jídlo. Nevnímali je zkrátka jako nepřátelskou armádu," řekla k příběhu, v němž je popsán vznik přátelství mezi pamětníkem a maďarským vojákem.

Svou publikaci Adéla Palíšková zatím prezentovala například na autorském čtení, zažádaly si o ni také okolní knihovny v okrese. Nemusí jít přitom o poslední příspěvek do nich. Inspiraci totiž žena zdaleka nevyčerpala.

„Ráda bych se blíže podívala na téma malíře Stanislava Foltýna. Maloval kostely, upravoval fasády, pracoval na obrazech svým specifickým, možná trochu naivním, ale osobitým stylem. V okolí Němčic či Kojetína si ho lidé vážili a řada jich stále má nějaké jeho dílo doma. Je to člověk, na kterého může být naše obec hrdá i tolik let po jeho smrti," řekla ke svým plánům třiačtyřicetiletá autorka.

Adéla Palíšková

Věk: 43 let

O mojí činnosti: Píšu, protože mám tvůrčí přetlak.

Oblíbený citát/životní motto: Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. (Jan Werich)

Záliby a koníčky: Těch je moc. Zmínila bych rodinu, zahrádku a psaní.

Můj sen: Sen nemám, ale cíl ano. Tím je, abych se mohla kdykoli ohlédnout a byla spokojená , co za mnou zůstává.