Kliknutím zvětšíteJeho největší životní sen se mu nesplnil. Brit Robert Falcon Scott doufal, že se stane prvním člověkem, který dosáhne jižního pólu - a že prvenství tím pádem zajistí i pro rodnou zemi. Nestalo se, o pár týdnů ho předběhl Nor Roald Amundsen, Scott navíc při návratu i se svou expedicí zemřel.
Líný kluk
Robert Falcon Scott se narodil v červnu 1868 v Plymouthu jako třetí ze šesti dětí. Nezdálo se, že by měl chlapec našlápnuto na nějakou hvězdnou kariéru. „Jeho sestra popsala jejich dětství jako radostné, ale jednoduché. Nikdy neopouštěli rodné hrabství Devon," zmiňuje v knize Captain Scott Ranulph Fiennes.
Robert Falcon, jemuž blízcí doma říkali pouze Con, navíc nezdědil po předcích právě tu nejlepší výbavu pro příští vzor hrdinství a odvahy. „Stejně jako jeho otec byl povahově jemný, fyzicky křehký, lhostejný a líný. I když ho v pozdějším věku zocelilo fyzické cvičení, už po celý život ho provázely i další vrozené vlastnosti, se kterými musel neustále zápasit - občasné návaly deprese a zmíněné pohodlnosti a lenosti. Navíc nesnášel pohled na lidské či zvířecí utrpení, byl mimořádně choulostivý, pokud šlo o pohled na krev a měl tendenci snadno podléhat různým nemocem," připomíná kniha Captain Scott.
Zdálo by se, že v dětství postrádal jakékoliv vlastnosti, které by měl mít příští polárník. Scott navíc v dětství neměl velké ambice, čekal, že převezme starost o rodinný podnik. „Jenže zasáhli jeho rodiče, kteří tlačili na to, aby se Con i jeho bratr dali k armádě. To, že ani jeden nenamítal a oba přijali vyhlídku na kariéru vojáků, konkrétně námořníků, možná podpořili jejich rodiče tím, že chlapcům vyprávěli příběhy o jejich dědovi a strýcích, kteří všichni hrdinně sloužili," uvádí kniha Captain Scott.
K pólu pro peníze
Pokud se někdy stává, že z davu vynikne právě člověk, od kterého by se to dalo čekat nejméně, byl to i případ Roberta Falcona Scotta. V námořnictvu, kam nastoupil jako třináctiletý, překvapivě snadno slabý chlapec přivykl neustálému drilu a postupně se z něj stal i přirozený vůdce - i když i této dovednosti se musel naučit. Nikdo se ovšem nedivil, že cílevědomý Scott rychle postupoval.
Někteří jiní námořníci v historii, kteří se později stali velkými objeviteli, od určitého bodu své vojenské kariéry jasně věděli, že se chtějí vydat na expedice. Scottův případ to ale nebyl. K tomu, že se začal zajímat o jižní pól, ho totiž dovedla náhoda. „Z doby jeho vojenské kariéry neexistují záznamy, že by se nějak hlouběji zajímal o expedice a různé výpravy. Chtěl se soustředit na to, co ho bavilo nejvíce - vývoj torpéd a min," shrnuje kniha Captain Scott.
K výpravě na pól nakonec Scotta přivedla shoda událostí. Jednak zemřel jeho otec, a také se několikrát náhodně střetl s Clementsem Markhamem, britským geografem a průzkumníkem, který navíc působil na vysokých postech Královské zeměpisné společnosti. Setkání se nakonec ukázala jako osudová, Markham měl na starosti plánování expedic na Antarktidu, o kterou byl koncem 19. století mezi tehdejšími koloniálními mocnostmi velký zájem. A Scott na Markhama, byť se blíže neznali, při všech příležitostech velmi silně zapůsobil. Natolik, že Markham tohoto námořníka s nepříliš vysokou hodností, bez protekce ze strany rodiny či jiných kontaktů, zařadil mezi horké kandidáty na velitele expedice.
Shodou okolností se Scott a Markham setkali i dva dny předtím, než mohli zájemci podávat žádosti o post velitele. „Scottovi bylo tehdy jednatřicet let a ze svého nepříliš velkého platu podporoval ovdovělou matku a dvě neprovdané sestry. Zoufale potřeboval povýšení, post vedoucího polární expedice představoval rychlou cestu nahoru," konstatuje kniha Captain Scott.
Takže zatímco se jiní muži na cesty k pólu vydávali kvůli svým snům a idejím, Scott se k expedicím, které z něj udělaly legendu, vlastně dostal ze zištných důvodů. Představa nadšeného polárníka je tedy mylná. „I on sám později přiznal, že v době, kdy podával žádost o post velitele, neměl žádnou zálibu v polárních expedicích a jeho sestra Ettie, se kterou byl v tom čase v kontaktu, uvedla, že ho nic netahalo ke sněhu, ledu a tomuto druhu dobrodružství," zdůrazňuje kniha Captain Scott.
Legendární hádka? Možná nikdy nebyla
Výpravy, jaké zvládl Scott, ovšem samozřejmě vyžadovaly od všech zúčastněných zápal, a tvrdit, že ho Scott neměl, by bylo chybou. Zájem o věc se v něm rozpálil velmi brzy a vznikla z něj plamenná vášeň, která už mu vydržela do konce života. Byl to mix touhy po slávě, snu o proslavení rodné země, snaha zabezpečit matku a sestry.
Je všeobecně známo, že první výpravu k jižnímu pólu podnikl Scott na lodi Discovery v roce 1902. Expedice nakonec pól nedosáhla, učinila ovšem několik významných objevů. Každopádně na ní ale vznikla jedna z nejslavnějších legend o Scottovi, která je ovšem velmi pravděpodobně smyšlenou. Jedním z členů Scottovy expedice byl námořník Ernest Shackleton. Ten expedici ani nedokončil, Scott ho kvůli zdravotnímu stavu poslal z cesty předčasně domů. Shackleton se později stal v podstatě Scottovým konkurentem, jelikož se rozhodl dosáhnout jižního pólu při vlastní expedici.
Obecně se tvrdí, že mezi Scottem a Shackletonem se při výpravě na lodi Discovery rozpoutalo nepřátelství, jehož výsledkem byla právě samostatná Shackletonova expedice. A dokonce se objevují i zmínky, že Scott poslal Shackletona domů ne proto, že by byl nemocný, ale proto, že se jednoduše chtěl zbavit muže, se kterým si příliš nepadli do oka a se kterým měli značně rozdílné názory na to, jak by měla expedice dále postupovat. „Shackleton tvrdil, že nebyl tak nemocný, jak o tom tvrdil Scott ve svých zápiscích z expedice. Scott se možná chtěl jednoduše zbavit rivala," konstatuje třeba i server British Heritage.
Podle knihy Captain Scott ale ke slavné rozepři vůbec nedošlo a muži se vůbec nerozešli tak ve zlém, jak se tvrdí. „Opakovaně se mluví o tom, jak špatně se Scott k Shackletonovi choval. Jenže nic podobného nezmiňují ani Scottovy zápisky a dopisy, ani Shackletonovy diáře. Historku o jejich hlubokém sporu zřejmě rozšířil Albert Armitage, další polárník," upozorňuje kniha Captain Scott.
Podle ní se sice Scott a Shackleton v jistých věcech neshodovali a Shackleton byl zničený tím, že se musel z expedice předčasně stáhnout, ovšem Scott sám v soukromém dopisu matce uvedl, že je sice rád, že se zbavil různé přítěže, ovšem Shackleton jí nebyl.
Citlivý polárník
O polárnících a vůdcích slavných expedicích se mluví jako o tvrdých chlapech. Vzhledem k tomu, jaké překážky musel překonat a s jakou výdrží jim Scott čelil, se nedá pochybovat o tom, že i on tvrdým mužem rozhodně byl. Přesto ale i v době, kdy už za sebou měl pobyt v nehostinné Antarktidě, se v něm opakovaně projevily rysy zděděné po otci. Plyne to z jeho zápisků a diářů. Jeden takový, který odhaluje jeho citové rozpoložení, pochází z doby, kdy se vracela zdecimovaná výprava z lodi Discovery.
Scott a muži pod jeho velením měli k dispozici tažné psy, ovšem ti postupně už nedokázali sáně táhnout dál. Scott odmítl psy zabít, i ve chvíli, kdy už mužům docházelo jídlo. Zvířata tak putovala vzadu za sáněmi. Když celá situace přece jen vyústila v rozhodnutí čtyřnohé společníky zabít, Scott to nesl velmi těžce. „Všichni jsme plakali," zapsal si do diáře, když umřeli poslední dva.
Odvážná manželka
Zatímco informace o výpravách Roberta Falcona Scotta jsou všeobecně známé, jeho soukromý život už tak slavný není. A přitom se dokázal opravdu dobře oženit. Přítelkyně měl už v době, kdy ještě sloužil u námořnictva. K oltáři si ho ale nakonec dovedla až v roce 1908 Kathleen Bruceová. „Šlo o známou sochařku a pár měl jednoho syna, který se v dospělosti stal slavným přírodovědcem," zmiňuje web Royal Museums Greenwich.
Mimochodem, jejich vztah byl opravdu vášnivý, vzali se totiž měsíc po seznámení - a dítě se narodilo do roka od svatby. Sochařka Kathleen navíc nebyla žádné ořezávátko. V době, kdy se se Scottem seznámila, za sebou měla několik velkých cest po Evropě, a když se vydával na svoji druhou expedici na jižní pól na lodi Terra Nova, doprovodila ho až na Nový Zéland. Cestou zpět domů do Británie si navíc "dovolenou" prodloužila a zastavila se v Austrálii a Egyptě. Jen pro připomenutí, psal se rok 1911 a pro ženu šlo o odvážnou cestu.
Když se blížil termín, kdy se měl Robert Falcon Scott z výpravy na plavidle Terra Nova vrátit, odvážná Kathleen se znovu vypravila na Nový Zéland, aby se s manželem opět potkala co nejdříve. Bohužel se ho už nikdy nedočkala. Byla to právě expedice, na které Scott konečně došel až k vysněnému jižnímu pólu. Tam ovšem zjistil, že ho předběhl Nor Amundsen. Cestu zpět už Scott nezvládl.
Zpráva o objevení jeho těla i ostatků dalších členů expedice se do Velké Británie dostala v době, kdy byla Kathleen na cestě na Nový Zéland. Vzhledem k dobovým možnostem přenosu informací se o smrti manžela dozvěděla nakonec až celých pět dní poté, co už byla v Londýně uspořádána rozlučková akce.
Kathleen dojela až na Nový Zéland, převzala si manželovy diáře a vrátila se zpět do Británie. Tam ještě několik týdnů i se synem čelila extrémní pozornosti tisku. Se smutkem se nakonec vypořádala tak, že se stala tvůrkyní mnoha soch zesnulého manžela, které jsou dodnes k vidění na mnoha místech po celé Británii, a také třeba na Novém Zélandu.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
