Celý svět obletěla fotografie těhotné ženy nesené ukrajinskými dobrovolníky a vojáky na nosítkách nebo plačící dítě před uprchlickým stanem v polském Przemyslu. Řemeslo válečného fotožurnalismu se zrodilo už za krymské války. Po 170 letech se fotografie obsahově posunuly od mrtvých vojáků z fronty více k dokumentování válkou zasažených nevinných civilistů. Poprvé v rozsáhlém evropském konfliktu může být reportérem doslova každý s mobilem v ruce.

Pionýři válečné fotografie zachytili ozbrojený konflikt na Krymském poloostrově a černomořském pobřeží v letech 1853 až 1856. Soupeřilo carské Rusko s Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojeného království a Sardinského království. Se svou pojízdnou fotografickou komorou dokumentoval válku i britský průkopník Roger Fenton. Vytváření obrázků mrtvých nebo zmrzačených vojáků se však bránil.

Ruští vojáci
Na Ukrajině se dopouštíme zločinů. Zajatí ruští vojáci řekli, jaké měli rozkazy

Kvůli omezeným možnostem techniky tehdy neexistovaly momentky. Expozice (zachycení snímku) trvala několik vteřin. Například dvojfotka Údolí stínu smrti ukazuje cestu plnou a poté bez dělostřeleckých koulí. Obrazy „reportérů“ noviny otiskly ještě jako rytiny, tisk polotónových fotografií byl drahý. Každopádně si lidé uvědomili, že fotografie může vizuálně dokumentovat budoucí války.

Detailní pohledům na mrtvé se již nevyhýbal fotograf Alexandr Gardner při americké občanské válce (1861–1865). Fotografoval většinou krátce po skončení bitev. Jako po krveprolití u Antietamu v roce 1862, kdy zemřely dohromady téměř čtyři tisíce vojáků Konfederace a Unie. Už tehdy se objevilo podezření z manipulace – podle analýz Gardner nechal těla v určitých případech kvůli lepšímu snímku různě zpřeházet.

Věk nenávisti v hledáčku

Smrtonosné století, věk nenávisti. Tak označil dvacáté století historik Niall Ferguson. Váleční fotografové zdokumentovali horor obou světových válek. Mezi ikonické snímky z Velké války patří zvlášť ty ze zákopů, v jejichž blízkém okolí lidé po stovkách denně umírali v boji o kus rozbahněné země. Z dalších pak plynový útok v belgických Flandrech či obraz poraněného německého zajatce vedeného britským vojákem.

Po náletu rozbombardované nádraží v Šanghaji. Osamocené, v sedě plačící zraněné batole, jehož matka leží poblíž mrtvá. Fotografie Bloody Saturday (Krvavá sobota) vznikla na počátku druhé čínsko-japonské války v roce 1937. V předvečer nejstrašnějšího světového konfliktu v dějinách lidstva. Ikonický obrázek čínského fotožurnalisty H. S. „Newsreel“ Wonga údajně za méně než měsíc vidělo více než 136 milionů lidí.

Těhotná žena středeční bombardování porodnice v ukrajinském Mariupolu nakonec nepřežila. Lékařům se nepodařilo zachránit ani její dítě.
Zabijte mě! křičela těhotná, když přišla po náletu v Mariupolu o dítě. Nepřežila

Později Krvavou sobotu někteří novináři označili za jeden z nejúspěšnějších propagandistických kusů všech dob. Američané začali používat vůči Japoncům výrazy jako „řezníci“ a „zabijáci“. Srdceryvná fotografie jim posloužila i po útoku na přístav Pearl Harbor.

Symbol a odkaz válečných fotografií z druhé světové války byl významný i po ukončení bojů. Vítězné vztyčování vlajek v dobytém Berlíně a nad japonským ostrovem Iwodžima bylo více či méně naaranžované. Zkázonosné účinky síly atomové bomby ne. Celý svět vyděsily postapokalyptické výjevy z Hirošimy a Nagasaki.

Mezi kulkami

Hrůzy genocidy a holocaustu dokládaly záběry z Osvětimy a dalších vyhlazovacích táborů. Z dokumentárního hlediska bylo unikátním pokrytí první vlny vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944. Autor série Robert Capa, maďarský rodák, na pláži Omaha mezi létajícími kulkami zachytil celkem 106 snímků. Kvůli chybě během tisku se však podařila zachránit jen takzvaná Velká jedenáctka.

Osud fotografa Capy se o deset let později naplnil v táhnoucím se konfliktu ve Vietnamu. Ještě před zapojením Američanů do války proti komunistickým silám s fotoaparátem v ruce stoupl na minu a zemřel.

Černobílý snímek „napalmové dívky“ má letos padesát let. Pořídil ho Nick Ut při útěku dětí popálených napalmem po náletu jihovietnamského letectva na vesnici Trang Bang z 8. června 1972. V popředí běží devítiletá popálená dívka Kim Phuc. Stala se symbolem utrpení vietnamské války. Její příběh léta využívala propaganda komunistického Vietnamu. Ona sama otřesný zážitek přetavila v konání dobra – jako mírová aktivistka založila nadaci na pomoc válkou postiženým dětem.

Afghánka s uhrančivým pohledem

Dvanáctiletá uprchlice se objevila na obálce časopisu National Geographic. Psal se rok 1985. Asi v polovině sovětské války v Afghánistánu objevil fotograf Steve McCurry v pákistánském uprchlickém táboře příběh dívky s pronikajícíma očima Sharbat Guly, později přezdívanou „Afghánská Mona Lisa". Síla ikonického portrétu spočívá v jejím pohledu, v němž se zračí strach, bolest, nejistota, ale i nevinnost či hněv.

Ukrajinští vojáci v ulicích Kyjeva
Bez vojenských zkušeností do války. Britova mise na Ukrajinu byla noční můrou

Na kost vychrtlý mladík postává za ostnatým drátem koncentračního tábora. Fotografie vyhladovělého Bosňáka Fikreta Aliče je považována za jeden ze symbolů válečných hrůz v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech.

Na své titulní straně ji před třiceti lety zveřejnil magazín Time. O 25 let později stál Alič mezi mnoha dalšími přeživšími před budovou Mezinárodního tribunálu v Haagu, aby si vyslechl rozsudek proti muži, který měl na svědomí utrpení tisíců lidí - Ratko Mladičovi. Bývalý velitel bosensko-srbské armády, zvaný „řezník Bosny“, dostal tehdy u soudu doživotní trest. Odpykává si jej dodnes.

Video: Tváří časopisu Time je ukrajinská dívka, která prchla před invazí