Místní lidé na začátek války nevzpomínají lehce. Popisují, jak po vzdušném útoku Rusové zaútočili na obytnou budovu ještě tanky, které měli postavené za řekou. Když se rozptýlil zvířený prach, odhalil pohled na zničené byty. Podlahy, stropy i stěny byly rozervané na kusy, které ležely poházené v jiných částech budovy či dole na chodníku. Odhalené vnitřnosti domu ukazovali prázdné a zpustošené domovy lidí, kteří zahynuli ve sklepích, kde hledali útočiště před nepřátelským útokem.

Odklízení trosek po zásahu ruskou raketou v ukrajinském Záporoží, 10. října 2022
Nová fáze války, či Putinovo zoufalství? Co znamenají útoky na ukrajinská města

Sklep, ve kterém s rodinou a sousedy schovával Jaceňuk, pohltily plameny. S rodinou se znovu potkal až nad jejich hroby, vzpomíná muž na začátek války. Jaceňuk ten den ztratil sedm členů rodiny. Už nikdy nespatří svou ženu Natalii, tetu Zinajdu, dceru Olgu Kravčenkovou, známou také jako Olja, jejího manžela Vitalije, jejich 15letého syna Dimu ani vnučku Oleksii, které bylo deset.

Smrt si přišla i pro tříletou Arišku, pro kterou se muž vydal udělat čaj. „Začal jsem křičet Oljo, Natašo, Vitali… nikdo neodpovídal. Když jsem se dostal do přízemí, sedl jsem si na zem a začal plakat,“ svěřil se muž stanici CNN. 

Podle ukrajinské vlády tehdy při útoku zemřelo 54 civilistů, což byla téměř polovina obyvatel bytového komplexu na ulici Peršotravneva 2. Rusové na něj namířili své střely 9. března. Neštěstí nepřežily celé rodiny, včetně Jaceňukových, Kravčenkových a Stolpakových.

Předtím, než se bytovka stala známou kvůli ruskému útoku, měli ji místní v hlavě zapsanou jako místo, kde si lidé pomáhali, drželi při sobě a byli pyšní na svoje pečlivě udržované květinové záhony. Bylo to místo, kde mladí lidé pořádali grilování a starší generace se u nich scházela k rozhovorům nad životem. „Dům byl vždy plný dětského smíchu a místní hřiště nebylo nikdy bez dětí,“ vzpomíná Taťána Pryvalychinaová, která při náletu ztratila svou matku.

Ukrajinský voják v troskách budovy školy ve městě Lyman, 5. října 2022
Ukrajinci našli v osvobozeném Lymanu masový hrob. Jsou v něm i těla civilistů

Jediné, co z této oázy spokojenosti po útoku zbylo, byly dvě věže po stranách a doutnající hromada suti mezi nimi. O více než šest měsíců později, když už město znovu patřilo Ukrajině, stál před zborcenou budovou ukrajinský ombudsman Dmytro Lubinec. „Smrt lidí, kteří při útoku v domě zahynuli, byla v důsledku leteckého útoku ruských vojsk. Je součástí genocidy ukrajinského národa,“ prohlásil při pohledu na již vyhaslé trosky.

Osudy zahynulých rodin byly až donedávna neznámé. Při dobývání Izjumu zpět ovšem ukrajinské síly před několika týdny odhalily hromadné hroby na kraji města. Narychlo vytvořený hřbitov v borovém lese poskytl poslední odpočinek i většině doposud pohřešovaných rodin z rozstřílené bytovky. 

Společně s nimi bylo mezi stromy pochováno dalších více než 400 lidí. Jen málo z těchto hrobů mělo nějaké označení. Sem tam mohli lidé vidět hrubě stlučené kříže, které většinou místo jmen zdobila pouhá čísla či jiné identifikační znaky. Spousta rodin údajně pod okupační vládou nemohlo své blízké znovu pochovat a musela je na přeplněném místě nechat. Mnoho z nich dokonce navštívit své blízké ani nemohlo.

Ze sutin vyhrabávali celé rodiny

Izjum byl malé město. Čítal dohromady kolem 40 tisíc obyvatel a lidé ho popisují jako místo, kde rodiny bydlí v jednom domě po celé generace a lidé ze základní školy zůstávají přátelé na celý život. Anastasia Vodorezová a Elena Stolpaková do této kategorie patřily také.

Vodorezová popisuje Stolpakovy jako velice šťastnou, spokojenou a blízkou rodinu. „Kamarádi se vždy scházeli u nich doma, protože tam byla největší sranda,“ vrací se do chvil z dětství. Mladou ženu válka fyzicky nezasáhla, neboť již čtyři roky žije v České republice. To ovšem neznamená, že nemá následky. 

Ukrajinští vojáci, válka na Ukrajině - Ilustrační foto
Neprojdou. Studenti uvízli na Ukrajině, přes hranice nemohou kvůli podvodníkům

Podobnou atmosféru v rodině popisuje i její další přítelkyně Taťána Luninaová. Vzpomíná na Eleniny vynikající jídla a nádherné prostírání. „Pamatuji si, jak jsem měla narozeniny. Lena byla těhotná s mladší dcerou a jela přes celé město, aby mi prostřela a uvařila,“ vypráví Ukrajinské pravdě.

Když začala válka, přátelé se snažili Lenu přesvědčit, aby s rodinou utekla do bezpečí. Její otec Aleksander byl ovšem proti. Jejich byt na ulici Peršotravneva 2 odmítal opustit. Když se poté strachující se blízcí dozvěděli, že právě jejich dům se zbortil pod ruskou palbou, odmítali se vzdát naděje. „Rozhodli jsme se, že dokud ji nenajdeme, je pro nás živá,“ uvádí Vodorezová.

Naději si ovšem udržovali jen necelé dva měsíce. Stolpakovy záchranáři našli na konci května. „Celá rodina byla ve sklepě. Lena, její manžel Dima i jejich dvě dcery Olesja a Saša. Byli tam i její rodiče Aleksandr a Táňa, společně s mladší sestrou Mášou a babičkou Ljudou,“ vyjmenovává mrtvé mladá žena. Z rodiny ruský útok přežila pouze druhá babička, Galia, která žila na druhé straně města.

Rozervalo je to na kusy, vzpomíná žena

Odstraňování škod a hledání těl pod hromadou sutin začalo koncem března. Místní záchranáři pracovali pod dohledem ruských okupačních sil na tom, aby zpod sutin vyprostili mrtvé a pohřbili je. První těla z trosek vytáhli ani ne měsíc po útoku. Místo sklepa, ve kterém se vyděšení lidé schovávali, zůstala v zemi jen díra. Kráter, který připomíná děsivou realitu války.

„Lidi to roztrhalo na kusy. Moji matku to roztrhalo na kusy,“ říká Pryvalychinaová, která město opustila se svou dcerou jen pět dní před útokem, který zabil její matku Ljubovu Petrovovou.

Její sestra Vktoria chodila na místo každý den. Doufala, že jedno z vytažených těl bude patřit jejich matce. Rozpoznávání mrtvých ale nebylo jednoduché. „Lidé byli bez tváře. Bylo velice těžké je poznat. Nosili z trosek těla bez hlav, samotné ruce nebo nohy,“ vybavuje si Pryvalychinaová vyprávění své sestry.

Duše jejich matkynejspíš svůj domov, ve kterém žila více než 30 let, opustit nechtěla. Byla až jednou z posledních, kterou záchranáři zpod trosek vytáhli.

Z lidí zbyla jen čísla

Většina hrobů mezi borovicemi jsou označené jen jednoduchými dřevěnými kříži. Pár z nich zdobí květiny či věnce. Jedním z mála hrobů, které mají jméno i data narození a smrti, je místo odpočinku Stolpakových. Z Ljubovy Petrovové se stalo jen vyryté číslo 283 na dalším kříži. Identitu zbylých pohřbených se už lidé nejspíš nikdy nedozví.

Pracovníci exhumují tělo na provizorním pohřebišti ve východoukrajinském Izjumu, 17. září 2022.
Další stovky mrtvých. U Izjumu se podle Zelenského našly dva nové masové hroby

Jaceňuk opustil Izjum poté, co v dubnu mezi stromy pohřbil i on svou rodinu. Nyní se na místo vrátil při humanitární misi. Přestože je již město znovu pod ukrajinskou kontrolou, stále lidem chybí elektřina a základní zásoby, jako jsou potraviny a léky.

Při svém vyprávění vzpomíná na pátek 30. září. Ten den se zastavil na adrese bývalého domova. Zůstaly z něj jen kostry dvou věží a květinové záhony s památníky lidí, kteří zde zemřeli. „Dům jsem navštívil několikrát. Tentokrát jsem ale jen stál a modlil se,“ říká.