Případ Lizzie Bordenové zůstává jedním z nejslavnějších v americké historii zločinu. Jeho zdánlivá nesmyslnost uchvátila národní tisk. A identitu hrozivé vražedkyně také navždy zvěčnila dětská říkanka, kterou si předávaly celé generace: ‚Lizzie Bordenová vzala sekeru, zasadila matce seků čtyřicet. A když uviděla, co to provedla, nandala ještě otci jedenačtyřicet.“
Říkanka se částečně plete. Ačkoli Lizzie Bordenová nejspíše opravdu spáchala tento zločin, čtyřiašedesátiletá Abby Bordenová nebyla její skutečnou matkou, pouze nevlastní. Vražedným nástrojem byla spíše sekerka než sekera a ani počet zasazených ran nesedí; Abby Bordenová dostala 19 úderů a devětašedesátiletý Andrew 10. I ty ale stačily na to, aby mu zničily tvář úplně k nepoznání.
Na druhé straně básnička správně popisuje, jak šly vraždy za sebou. První byla skutečně ubita žena a zhruba půldruhé hodiny po ní její muž. K vraždám došlo ráno a dopoledne 4. srpna 1892.
Chtěla mezi smetánku
Důvodem, proč se tato „domácí zabíjačka“, jak podobným vraždám v rodině přezdívají policisté, stala v amerických dějinách tak slavnou, byl mimo jiné fakt, že k ní došlo právě ve Fall River v Massachusetts.
Toto město, nacházející se zhruba 80 kilometrů jižně od Bostonu, tehdy právě zažívalo průmyslový rozvoj, vyrůstaly v něm textilní továrny, jež přitahovaly pozornost přistěhovaleckých dělníků ze všech koutů světa. S nimi přicházelo i kulturní, rasové, etnické, náboženské a třídní pnutí. A to se promítalo do toho, jak město nahlíželo na nečekanou brutální vraždu.
Zavražděný Andrew Borden nebyl ve Fall River jen tak někdo. Jeho rod patřil k významným podnikatelským rodům v zemi a majitel domu ve Fall River k jeho čelným představitelům. Ačkoli jeho rodinné sídlo bylo poměrně neokázalé, on sám byl významný investor do mlýnů, bank i nemovitostí. Přestěhovat se do nóbl čtvrti, která ve Fall River již vyrůstala, ale nechtěl, což se mu možná stalo osudným.
Jeho dcera, dvaatřicetiletá Lizzie, žijící stále ještě s rodiči, totiž po této čtvrti toužila. Byla si vědoma své atraktivity a těžce nesla, že její otec odmítá žít v „lepší společnosti“, kam podle svého soudu patřila. Příliš srdečný vztah neměla ani se svou macechou, kterou si Borden vzal tři roky po smrti Lizziiny matky Sáry – předpokládala totiž, že Abby si vzala jejího otce jen kvůli penězům.
Posluhovačka Bordenových, pětadvacetiletá irská přistěhovalkyně Bridget Sullivanová, které v rodině přezdívali Maggie, později vypověděla, že Lizzie, podobně jako její starší sestra Emma, jež rovněž žila v domě, jen málokdy jedly s rodiči.
Třídní a etnické hledisko se zřejmě promítlo i do počátku vyšetřování: policie totiž zprvu považovala za téměř samozřejmé, že vraždy spáchal nějaký přistěhovalec, a už několik hodin po vraždě jednoho takového podezřelého skutečně zatkla. Šlo ale o nevinného portugalského migranta.
Zlověstný smích
Ráno osudného 4. srpna přitom ničím nedávalo znát, jak hrůzně se tento den vyvine. V předchozím dnu navštívil rodinu Lizziin a Emmin strýc, bratr jejich zemřelé matky John Morse, přespal v pokoji pro hosty a po družném ranním hovoru zamířil do města na trh koupit pár volů a po dalších návštěvách.
Andrew Borden se po jeho odchodu vydal na ranní procházku. Úklid pokoje pro hosty byl normálně úkolem sester, ale Abby se zřejmě rozhodla, že je této povinnosti ušetří, a po deváté do něj zamířila, aby ustlala po Johnovi postel. Aniž by to tušila, vydala se tím vstříc vlastní smrti. V tu chvíli se totiž ocitla sama beze svědků v místnosti, kam nikdo neměl důvod přijít – kromě jejího vraha.
Podle forenzního nálezu byla Abby napadena zepředu a první rána ji srazila na zem obličejem dolů. Další údery pak již pršely na její zátylek.
Borden se vrátil z procházky kolem půl jedenácté, ale nemohl se dostat do domu, protože zámek vzdoroval jeho klíči. Zazvonil tedy na posluhovačku, která zjistila, že se dveře zasekly, zaklela a prý přitom zaslechla, jak jí odkudsi zeshora odpověděl Lizziin smích.
Když se o tom později zmínila policii, detektivové zpozorněli a poprvé začali mladší dceru Bordenových podezírat: Abby totiž byla už v tu dobu mrtvá, a jestli byla Lizzie nahoře, těžko by její tělo přehlédla. Kdyby byla nevinná, jistě by okamžitě vyvolala poplach, ale to se nestalo… Lizzie nicméně popírala, že by trávila čas v patře, a nepřiznala ani ono strašidelné a zlověstné zasmání.
Posluhovačka se ten den necítila moc dobře a po vpuštění Bordena do domu si šla lehnout do své ložnice. Co se v domě dělo dál, tedy nevěděla. Někdy po jedenácté ji však probral Lizziin křik: „Maggie, pojď sem honem! Otec je mrtvý. Někdo přišel a zabil ho!“
V salonu, kam přiběhla, uviděla děsuplný obraz. Andrew Borden ležel zhroucený na pohovce a tvář měl úplně zmasakrovanou sečnými ranami, z nichž nejméně jedna mu čistě rozetla oko vedví. Z ran se stále lila krev, takže k útoku muselo dojít jen chvíli předtím. Přivolaný lékař z protějšího domu mohl pouze konstatovat smrt. Při kontrole domu bylo záhy objeveno i tělo Abby. Také ta byla mrtvá.
Šaty v kamnech
Třebaže přivolaní policisté zadrželi nejdříve podezřelé individuum z okolí (již zmíněného Portugalce), brzy se jejich pozornost začala soustředit na Lizzie. Vedla je k tomu nejen výpověď posluhovačky, ale také instinkt: dívka byla až podezřele klidná, přitom ale měnila své výpovědi. Podle jedné se byla projít, a když se vracela, slyšela prý z patra podivné sténání a škrábání, když ji však o několik hodin později vyslýchal jiný policista, uvedla, že si ničeho podezřelého nevšimla.
Ve sklepě policie našla dvě sekerky, z nichž jedna vypadala na vražedný nástroj, protože měla čerstvě prasklé topůrko. I to vedlo policisty k podezření, že vraždu spáchal někdo z domu. Lizzie se v tu chvíli dozvěděla, že patří mezi podezřelé.
V očích policistů jí pak ještě přitížila výpověď rodinné známé Alice Russellové, která přišla oběma osiřelým dcerám nabídnout svou pomoc a bezděky Lizzie přistihla, jak trhá a cpe do kamen nějaké šaty. Dívka prohlašovala, že si je předtím polila barvou, ale detektivům samozřejmě okamžitě vytanulo na mysli něco jiného: že se zbavovala oblečení, na kterém byly skvrny od krve. Zajistit tuto stopu se jim ale nepodařilo, Lizzie zřejmě stačila tento doličný předmět zlikvidovat.
Následovala série výslechů, v nichž si dívka opakovaně protiřečila, nebo ve svých výpovědích uváděla okolnosti, které neodpovídaly známým faktům. Například tvrdila, že otci pomáhala po jeho návratu z procházky vyzout se z bot, jenže mrtvola Andrewa Bordena byla obutá.
Bohabojná mladá žena
Jedenáctého srpna policisté i státní zástupce usoudili, že proti dívce nasbírali dostatek důkazů, takže ji zatkli a obvinili z vraždy. A případ okamžitě vyvolal obrovskou senzaci. Lizzie patřila do místní farní komunity, pravidelně navštěvovala kostel, ve městě byla známá, takže fakt, že tato „bohabojná mladá žena“ zřejmě brutálně umlátila dva členy své rodiny sekerou, samozřejmě vzrušil celé město a brzy i celou zemi.
Soud zasedl v červnu následujícího roku a k překvapení policistů nakonec dívku zprostil viny. Porota i soudce totiž poukazovali na to, že proti ní není vlastně žádný přímý důkaz. Zakrvácené šaty se nenašly, při činu ji nikdo neviděl a dívka působila v soudní síni velice zranitelně – když soudce připustil jako důkaz předložení trepanovaných lebek jejích rodičů, omdlela při pohledu na ně přímo před porotci.
Po propuštění Lizzie sdělila novinářům, shromážděným v obrovském počtu před soudní budovou, že je „nejšťastnější ženou na světě“. Její osvobození ještě podnítilo mediální zájem o celý případ – a ten vlastně již nikdy neutichl.
Obě sestry se po pohřbu rodičů skutečně přestěhovaly do vysněné nejdražší čtvrti ve městě, ale konkrétně Lizzii místní smetánka mezi sebe nikdy nepřijala. Pro lidi ve městě zůstala i přes své obhájení se před soudem vražedkyní a lidé se jí stranili. Sestra s ní zůstala až do roku 1905, pak se však po jedné hádce odstěhovala a už se nikdy neozvala.
Lizzie žila osamoceně až do roku 1927, kdy zemřela na zápal plic. Na pohřeb jí přišlo jenom pár lidí. Sestra Emma ne; v té době už byla sama těžce nemocná a zemřela o pouhých devět dní později v pečovatelském domě, kde trávila poslední dny svého života.
Americká legenda
Nikdy však nezemřel a neutuchl obrovský mediální zájem o celý případ. Lizzi Bordenová a její příběh se staly trvalou součástí americké popkultury a nepřestávají inspirovat další a další generace umělců. V roce 1954 vznikl na motivy tohoto příběhu balet Legenda Fall River, v roce 1965 opera Lizzie Bordenová, v roce 1975 televizní film Legenda o Lizzie Bordenové a tak dále.
Lizziinu případu se také trvale věnuje reportérka místních novin Herald News Debora Alardová, rodačka a celoživotní obyvatelka Fall River. Svým čtenářům přináší neustále další a další podrobnosti o Lizziině životě, včetně například jejího originálního receptu na sekanou. „Jako neoficiální reportérka Lizzie Bordenové vám říkám, že byste byli překvapeni, jak může být více než sto let stará vražda zajímavá,“ uzavírá Debora.
PODCASTY A VIDEA
25
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
