Kliknutím zvětšíteKromě desítek miliónů vozů s klasickou koncepcí, tedy motorem vpředu a pohonem zadních kol, vzniklo ve Volžském automobilovém závodu (známá zkrata VAZ) v ruském městě Togliatti také více než pět miliónů kusů modelu Samara. Ten měl motor uložený vpředu napříč a roztáčel přední kola. Jeho produkce začala před 35 lety.
Na to, jak vypadaly jeho různé verze, se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.
Vývoj, jak uvádí v knize Auta východního bloku Jan Tuček, začal již v roce 1977 a koncem následujícího roku již byl k dispozici první funkční vzorek. Do doby, než se představil veřejnosti, což se stalo na podzim roku 1984 v Moskvě na výstavě organizované k 60 letům automobilového průměslu Sovětského vozu, však uplynulo dalších dlouhých šest let.
Ukázalo se totiž, že zdaleka ne všechny technické problémy umí sovětší inženýři vyřešit sami. Na pomoc si nakonec přizvali rovněž specialisty vývojového střediska německé značky Porsche. Bylo také nutné koupit dvě desítky licencí. Například na přední kotoučové brzdy, nápravy McPherson či hřebenové řízení.
Zajímavá je anabáze kolem jména vozu. Nejprve bylo ve hře prosté číselné označení VAZ -2108 Žiguli, pak se prosazovalo označení Sputnik (stejné nesly známé družice) a nakonec automobil dostal jméno Samara, což je město v evropské části Ruska na břehu řeky Volhy. Přitom po dobu socialistické éry bylo toto historické sídlo přejmenováno po komunistickém politikovi na Kujbyšev.
První verze měla třídveřovou karosérii typu hatchback. V podélném směru vůz měřil 4006 milimetrů, rozvor činil 2460 milimetrů. Šířka dosahovala 1750 a výška 1335 milimetrů. Do zavazadlového prostoru bylo možno skrze výklopnou záď naložit 335 litrů. Na tehdejší dobu byly tvary vozu velmi moderní a vyvážené.
Tři motorizace
Samaru poháněl čtyřválec se zdvihovým objemem válců 1288 cm3 a s výkonem 65 koňských sil. Přenos točivého momentu probíhal prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky na nezávisle zavěšená přední kola. Automobil s hmotností 945 kilogramů bylo možné rozjet na nejvyšší rychlost 150 kilometrů v hodině. Z nuly na stovku se Samara dostala během 14,5 sekundy a spotřeba na sto kilometrů se udávala v rozmezí 7 - 8 litrů.
Již ve druhém roce výroby začal export na západ. Dovozci ji pak různě vylepšovali. Například firma Poch z Francie připravila nové řešení přídě se čtyřmi kruhovými světlomety, později přibyly i verze se spojlery a rozšířenými blatníky a prahy.
V roce 1988 se do výroby dostala pětidveřová varianta a poté i čtyřdveřový sedan. Současně se rozšiřovala i nabídka motorizací. Mimo základní třináctistovky si zákazníci mohli objednat i levnější verzi s objemem výlců 1099 cm3 a výkonem 53 koní, případně "převrtanou" patnáctistovku poskytující 71 koňských sil.
Poslední karosářskou verzí se v roce 1990 stal kabriolet. Premiéru měl na bruselském autosalonu, což bylo logické, protože za jeho stvořením stála zdejší karosána EBS. Verze dostala jméno Nataša. Díky vyztužení prahů a rámu čelního okna se karosérie obešla bez ochranného oblouku nad sedačkami. Pod kapotu se montoval hlavně čtyřválec 1,5. Do roku 1995 se těchto vozů vyrobily necelé dvě stovky. Česká firma Metalex připravila také závodní okruhovou verzi tohoto automobilu, v Rusku zase v továrně vytvořili extrémní rallyovou verzi s motorem vzadu.
Lada Samara byla v letech 1988 až 1990 také v nabídce národního podniku Mototechna v socialistickém Československu. Šlo o verzi třídveřový hatchback s motorem 1,3. V té době se jich prodalo necelých pět tisíc kusů.
Výroba vozu však pokračovala i dlouho poté. První facelift přišel na řadu v roce 1991 a druhý v roce 1997. Ve druhé polovině devadesátých let se vozidlo montovalo kromě hlavního výrobního závodu v Togliatti také ve Finsku.
S definitivní platnosti model odešel do zaslouženého "důchodu" až v roce 2013. Jeho nástupcem se stala Lada Granta.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
