Kliknutím zvětšíteV klidné nedělní odpoledne 1. října 1939 (od vypuknutí druhé světové války uplynul přesně jeden měsíc) přirazil k boku plovoucí ponorkové základny Weichsel ukotvené v německém přístavu Kiel malý člun. Vystoupil z něj mladý kapitán německého válečného námořnictva Günther Prien: "Měl jsem se dostavit, ale nevím proč."
"Jistě, pane kapitáne," uslyšel odpověď. "Mohl byste se, prosím, odebrat k CO?"
"CO" byla zkratka pro "komodora", tedy velkoadmirála Karla Dönitze, vrchního velitele německého ponorkového loďstva a hlavního stratéga připravované německé ponorkové války.
Ctižádostivý velitel
Jako starý ponorkář s mnoha zkušenostmi ještě z první světové války si Dönitz pamatoval, že německá ponorková blokáda tehdy umořila a vyhladověla Anglii málem až k smrti. Věřil, že teď jeho ponorky tuto "práci" dokončí.
Důvod, proč si k sobě pozval tak zdvořile mladého ponorkového kapitána (Prienovi v té době nebylo ještě ani jedenatřicet), spočíval v tom, že tento ctižádostivý a schopný důstojník byl ideálním velitelem pro speciální operaci, kterou se Dönitz chystal provést. Nazval ji "speciální operace P".
Prien měl přes své mládí v námořnické branži již spoustu zkušeností. Kapitánské zkoušky pro velení obchodním lodím složil ve čtyřiadvaceti a jeho hodnotitelé se o jeho schopnostech vyjadřovali s uznáním. V té době ale také nastupoval k moci Hitler a jeho politiku provázel imperativ příznačný všem totalitním režimům: "Jestli chceš dělat kariéru, musíš být u nás, protože jinak jsi proti nám, a v takovém případě na kariéru zapomeň."
Prien chtěl dělat kariéru, a tak se v roce 1932 stal členem NSDAP, tedy nacistické strany. O rok později vstoupil do řad válečného námořnictva. A rychle se osvědčil; během španělské občanské války sloužil na ponorkách číhajících ve vodách kolem Španělska a jeho služební hodnost díky jeho schopnostem rychle rostla.
Když začala druhá světová válka, byl již ponorkovým kapitánem a hned při první válečné hlídce se mu podařilo potopit tři lodě o celkové hmotnosti přes 66 tisíc tun. Získal za to Železný kříž druhé třídy.
Teď stál tento mladý muž bažící po úspěchu a uznání před svým nejvyšším velitelem a naslouchal plánu, jenž se měl stát jednou z nejdrzejších německých misí celé této války.
"Britský Pearl Harbor"
Ponorkové loďstvo v té době nepředstavovalo zbraň, kterou by Hitler preferoval. Jeho velikášskému komplexu více imponovala představa mohutného válečného loďstva, "ušlechtilé německé námořní síly", která nepřítele ohromí, a ponorky do této představy příliš nezapadaly.
Dönitz tak zahajoval ponorkovou válku s pouhými 56 ponorkami, přičemž typy určené pro otevřené moře činily jen polovinu z tohoto počtu. Aby znásobil jejich sílu, rozhodl se velkoadmirál nasazovat je jako "vlčí smečky" po šesti až devíti ponorkách útočících souběžně, ale to bylo zhruba vše, co mohl v danou chvíli udělat. Kde by mohlo pár ponorek, nebo dokonce jedno osamocené podmořské plavidlo, zasáhnout tak, aby zastrašilo britské královské loďstvo a vyvolalo dojem, že německé námořnictvo je daleko silnější, než ve skutečnosti bylo?
Odpověď na tuto otázku našel Dönitz v umístění britské námořní základny Scapa Flow. Šlo o takřka nedobytné kotviště britských válečných lodí nacházející se na Orknejích, anglickém souostroví severně od Skotska. Německé námořní dopravě vyplouvající ze Severního moře do Atlantiku stála základna málem v cestě a pro německé námořníky znamenala citlivý a neuralgický bod, protože právě tam byla jejich válečná flotila po konci první světové války předána Britům.
Dönitz začal uvažovat podobně jako o něco později japonský admirál Isoroku Jamamoto při plánování útoku na Pearl Harbor: co zasadit nepříteli první preventivní úder a zničit jeho námořní sílu ještě předtím, než ji vůbec použije?
Základna Scapa Flow, ukrytá mezi více než 70 ostrovy, však nebyla jednoduchý cíl. Už během první světové války se do ní pokusily proniknout dvě německé ponorky, a obě byly odhaleny a zničeny. V úvahu nepřicházel ani útok ze vzduchu - Britové dali v letecké bitvě dostatečně důrazně najevo, že Němci jejich vzdušný prostor neovládnou.
Dönitz se nakonec rozhodl pro demonstrativní úder jednou jedinou ponorkou. Té měl podle jeho představ velet schopný a odvážný kapitán, dostatečně iniciativní na to, aby vypracoval plán, jak proniknout britskou protiponorkovou obranou, a dostatečně kurážný a ctižádostivý na to, aby ho uskutečnil. "Kdo by to mohl být?" začal se ptát velkoadmirál a brzy dostal odpověď: "Günther Prien."
Něčeho se podržte, jdeme na Scapa Flow
Tak se stalo, že se mladý kapitán ocitl na palubě Weichselu v pracovně svého nejvyššího velitele a prohlížel si mapu, na níž byla zachycena britská námořní základna. Dokázal by odhodlaný velitel dostat ponorku do nitra základny a zaútočit na nepřátelské síly, které se tam nacházejí? "Dobře si rozmyslete odpověď, máte na to 48 hodin," sdělil kapitánovi Dönitz.
Prien pak strávil noc nad propůjčeným leteckými snímky, mapami a špionážními informacemi. Svěřený úkol nebyl jednoduchý - všechny vstupy do zátoky se základnou blokovaly potopené lodě a nastražené protiponorkové pasti, připadalo mu ale, že jedna ponorka by tím dokázala prokličkovat.
Druhý den se ohlásil u Dönitze. "Seděl u stolu, na pozdrav mi neodpověděl, zdálo se mi, že ho ani nevnímal. Jen se na mě upřeně zadíval a zeptal se: Ano, nebo ne? Ano, pane, odpověděl jsem," vzpomínal později Prien.
K vlastnímu útoku došlo dva týdny po prvním setkání obou mužů. Prienovi muži věděli, že se účastní tajné mise, ale její skutečný cíl neznali. Když se jejich ponorka U-47 vynořila kousek od Orknejů, jeden z důstojníků zavtipkoval: "Jedem se bavit na Orkneje?"
"Něčeho se podržte," odpověděl Prien. "Jdeme na Scapa Flow."
Černý Petr pro poslední loď
Za pomoci obratného využívání balastních nádrží se mu skutečně podařilo v noci na 14. října 1939 proplout až do přístavní zátoky a půl hodiny po půlnoci se vynořil s ponorkou na dohled od břehu. V tu chvíli se zdálo, že je konec - ponorku totiž zalilo prudké světlo ze dvou světlometů, svítících od břehu přímo na ni. Plavidlo bylo tak blízko pobřeží, že jeho posádka rozeznávala vojenské náklaďáky a hlídky. Muži strnuli a čekali, že každým okamžikem začne palba. Jasná záře se však vzápětí stočila jinam a zmizela - byl to jen taxík, který rozsvítil dálková světla a rozjel se do vnitrozemí.
Číhající ponorka zůstala neodhalena, ale objevil se jiný problém; v zátoce žádné britské válečné loďstvo nebylo. Velení britského královského loďstva si totiž na rozdíl od Američanů zranitelnost své základny včas uvědomilo a jen pár dní před Prienovou akcí stáhlo svou flotilu do Loch Ewe ve Skotsku. To ale kapitán nemohl vědět.
Teď se tedy plížil se svou ponorkou podél pobřeží a pátral, na co by mohl zaútočit. A Černý Petr nakonec přece jen jedné britské lodi připadl. Ve Scapa Flow totiž zůstala zakotvená britská válečná loď Royal Oak, jež byla příliš pomalá, takže by nestačila rychlejším lodím ve flotile. Ze Scapa Flow měla odplout až ráno.
Prien do ní dvě minuty po čtvrt na dvě ráno napálil tři torpéda. Většina posádky na Royal Oak v tu dobu spala. Loď neměla nejmenší šanci. Brzy se převrátila na bok a potopila se do zhruba třicetimetrové hloubky kýlem vzhůru (vrak Royal Oak zůstal na svém místě i po válce jako válečný hrob, nejvyšší bod trupu vyčnívá asi pět metrů nad hladinu). Zahynulo 833 z 1234 mužů na palubě.
Po návratu se stal Prien okamžitě německým národním hrdinou a nacistická propaganda se rozjela na plné obrátky. Němci potřebovali po debaklu letecké bitvy vidět nějaký hmatatelný úspěch a tady se jim ho dostalo. Celou posádku ponorky U-47 čekala slavnostní recepce na říšském kacléřství v Berlíně, blesky fotoaparátů a pera novinářů, Prien sám byl jako první příslušník německého válečného námořnictva vyznamenán Rytířským křížem. V té době ještě mohl věřit, že je mužem, kterému osud přeje.
Smrt vlastní rukou?
Pocitu úspěšného dítěte štěstěny si ctižádostivý kapitán užíval ještě půldruhého roku. Za tu dobu absolvoval na kapitánském můstku U-47 deset bojových hlídek a potopil zhruba 30 spojeneckých lodí. S dalšími osmi, které poškodil, ho to pasovalo mezi nejefektivnější velitele ponorek vůbec.
Po vzoru pilotů získal čestný titul "ponorkové eso" a jeho kniha Mein Weg nach Scapa Flow (Moje cesta do Scapa Flow) se prodávala v milionových nákladech. Pak přišel 7. březen 1941.
Jak přesně k potopení U-47 došlo, se nikdy nezjistilo a pravděpodobně už ani nezjistí. S největší pravděpodobností k němu došlo při útoku německých ponorek proti konvojům OB 292 a OB 293, jehož se Prien účastnil spolu s dalšími šesti ponorkami.
Poslední zpráva byla odeslána z U-47 šest minut před pátou ráno 7. března 1941. O žádných škodách ani nebezpečí se nezmiňovala. Ponorka se však již nikdy neozvala. Za příčinu jejího zmizení byl označován protiútok britského torpédoborce HMS Wolverine doprovázejícího konvoj.
Zjistit skutečný konec U-47 se před pár lety pokusil spisovatel Jak P. Mallmann Showell, autor věnující se válečné historii. V publikaci "Útok ponorek!" věrohodně zrekonstruoval pozice všech ponorek pohybujících se v danou dobu určenou oblastí a došel k pozoruhodnému závěru: U-47 se zřejmě potopila při nehodě způsobené vlastními torpédy.
HMS Wolverine sice na místě opravdu byl a po zjištění přítomnosti německých ponorek začal spolu s dalším torpédoborcem HMS Verity a dvěma britskými korvetami bránit konvoj a svrhávat hlubinné miny, posádky ale nevěděly, kdo jakou ponorku zasáhl či nezasáhl.
Vítězství přiřkla torpédoborci britská propaganda až poté, co si tajná služba všimla německého hlášení o tom, že U-47 "se pohřešuje". Ponorka patřila díky aktivitě německých propagandistů k nejslavnějším německým podmořským plavidlům - teď měli Britové příležitost oplatit Němcům stejnou mincí.
Královské námořnictvo slavnostně oznámilo, že jeho torpédoborec HMS Wolverine obávanou ponorku konečně potopil, a britské noviny to rády opakovaly. Po dalších více než dvou měsících - 23. května 1941 - připustilo pravděpodobnou "úplnou ztrátu U-47" i nejvyšší velení německých ozbrojených sil.
Mallmann Showell ale dospěl k trochu jinému závěru: podle něj HMS Wolverine s největší pravděpodobností pronásledoval ponorku UA kapitána Hanse Eckermanna a s U-47 se nestřetl. Její odhadovaná poslední poloha neodpovídala podle spisovatele ani tomu, že by ji zasáhlo některé z dalších spojeneckých plavidel. Autor z toho došel k jediné možné příčině: ponorka se potopila sama vlastními torpédy.
Showell v této souvislosti argumentuje tím, že k těmto nehodám při podmořských střetech s větší účastí lodí opravdu docházelo - některé z typů torpéd se za nepříznivých okolností dokázaly při hledání cíle stočit tak, že se nakonec zaměřily na plavidlo, které je odpálilo. A právě těmi byla podle spisovatele vybavena i Prienova ponorka.
Německý Elvis Presley…
Vrak ponorky se nikdy nenašel a nikdo už nikdy nespatřil ani jejího ctižádostivého kapitána, jehož tvář znalo po určitou dobu v Německu každé dítě. Nejistota ohledně jeho osudu tak vedla po válce k vytvoření mýtu, nikoli nepodobného americkému mýtu o Elvisi Presleym: kapitán Prien nezahynul, žije dál pod jinou identitou.
Začali se vynořovat údajní "očití svědci", kteří ho prý viděli tam či onde, jiní zase tvrdili, že Prien byl ještě za války tajně zatčen, protože prý kritizoval nespolehlivost torpéd i způsob Hitlerova vedení války, a že skončil v koncentračním táboře.
Tuto fámu podporovaly výpovědi dalších "svědků", kteří prý Priena i jeho posádku viděli ještě v roce 1942 v koncentračním táboře v Torgau a později v koncentráku Ersterwegen poblíž Papenburgu na německo-nizozemské hranici.
Nic z toho se však nepotvrdilo a jméno kapitána Priena zůstalo na seznamu padlých. Možná by ale bylo zajímavé, jak by se jeho osudy vyvíjely dál. Někteří mimořádně schopní němečtí důstojníci - například polní maršál Rommel - se pod dojmem vršících se Hitlerových chyb nakonec proti svému vůdci a chlebodárci opravdu obrátili. Je otázka, zda by je ctižádostivý a nacismu oddaný, ale také schopný a samostatně uvažující ponorkový kapitán následoval.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
