Seriál Deníku Ženy tří generacíSeriál Deníku Ženy tří generacíZdroj: DeníkZ krásného historického města Kroměříž s proslulými zahradami na seznamu UNESCO míříme do asi patnáct kilometrů vzdálené malé obce Tetětice. Ve vícegeneračním rodinném domě na kraji vesnice tu bydlí Michaela Mikulenková (29) s maminkou Martinou (53), tatínkem Pavlem (58), se sestrou Lucií (32 let), jejím synem Tobiáškem (4) a s babičkou Stanislavou Jägerovou (85). „Někdy je náročné bydlet tu takto stále spolu. Ale tmelí nás babička Stánička. Dává dohromady nejen nás, ale i celou širší rodinu,“ shodují se sestry. Babička se spokojeně usmívá: „Užívám si, že sú všeci kolem mňa. Sama jsem rodinu neměla.“

Prokletý měsíc

Stanislava Jägerová, rozená Navrátilová, je tetětická rodačka. Ve dvou letech ztratila maminku, když jí bylo šest, přišlo si gestapo v lednu 1944 pro tatínka. Ten se o rok později, v lednu 1945, vydal z polské Vratislavi na pochod smrti, na němž krátce před osvobozením zemřel. Stanislava pak vyrůstala v péči své tety a babičky. V roce 1951 jim komunisté sebrali hospodářský majetek, který včlenili do JZD. Vedení obce navíc chtělo ženám odebrat i rodinný dům, kde plánovalo zřídit školu, to se mu však nepovedlo (svůj příběh žena před časem vyprávěla i Paměti národa).

O půl století později přišel pro rodinu další hrůzný leden, tentokrát 2006. Když se tehdy jedenáctiletá Michaela Mikulenková vracela ze školy, po tom, co vystoupila v Tetěticích z autobusu, ji srazila opilá řidička. V ten samý den šel přitom dědeček na operaci a všichni čekali právě na dívku, aby mu mohli společně zavolat. „Vyhlíželi jsme ji před domem a jeden chlapec, co s ní jel autobusem, nám přiběhl říct, co se stalo,“ vypráví babička. „Jeli jsme na zastávku a ona tam ležela ve sněhu, jako by spala,“ dodává Stanislava. Michaela tehdy utrpěla krvácení do mozku na šesti místech. Život jí zachránil rychlý letecký transport do Brna.

Babička, vnučka a dcera
Jsme praštěné, rozezpíváme a roztančíme všechny, říkají babička, máma i dcera

Řidičku odsoudili k podmíněnému trestu osmnácti měsíců, ale oprávnění sednout za volant jí zůstalo. Rodina ji tak dál potkávala na silnici. „Celé to chtěli hodit na Míšu, protože si mysleli, že nepřežije,“ říká maminka. Přechod pro chodce dodnes u zastávky není… Aspoň tam vybudovali záliv.

Michaela ležela dvacet dní v kómatu na dětském oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Pro rodinu nastaly těžké časy, které ji zároveň stmelily. „Všici bojovali za ňu,“ říká babička. A Martina ji doplňuje: „Muži se z takových věcí často sesypou nebo se uzavřou do sebe. Ženská funguje jinak. Ví, že musí.“

Denně dceru navštěvovali a na radu lékařů jí stále četli a mluvili na ni, i když nereagovala. „Připadali jsme si už jako blázni. Jenže jakmile se později vrátila domů, poznala knihu, kterou jsme jí předčítali, když byla v kómatu,“ líčí maminka.

Přežít mohl jen jeden

Mezitím propustili z léčby dědečka. Když se ale dozvěděl, co se stalo vnučce, začal chřadnout. „Říkal mi, že přežít může jenom jeden, a přece nechceš, aby zemřela Míša,“ vybavuje si babička. Týden poté odešel. Čím na tom byl dědeček hůře, tím víc se zároveň dívka zlepšovala. Otevřela oči a komunikovala pomocí plyšáka. „Dva dny po jeho smrti mi řekla: Ahoj, mami,“ vypráví Martina.

Michaela Mikulenková uvádí svůj maturitní projekt - benefiční akci Životní příběhy známých i neznámých.Michaela Mikulenková uvádí svůj maturitní projekt - benefiční akci Životní příběhy známých i neznámých.Zdroj: se svolením Michaely Mikulenkové

Rodiče za dcerou každý den jezdili a učili ji znovu mluvit i chodit. „Po manželově smrti jsem nechtěla sedět doma. Tak jsem vnučku v nemocnici učila písmenka,“ vzpomíná babička. Lékaři je varovali, že i když přežije, bude ochrnutá a nikdy už nebude chodit. Když se pak zázračně uzdravila, ukazovali dívku zoufalým rodičům jiných pacientů s tím, jak dobře může dítě v kómatu dopadnout.

Karolína Nosková, její maminka Eva Zoltánová a její babička Eva Cigánková
Máme boty z toulavého telete, shodují se babička, maminka i dcera

Po měsících v nemocnici strávila Michaela další dlouhé týdny v léčebně v Košumberku. Do školy se dostala až téměř po roce. Dali ji o rok níže mezi cizí děti. Místo pomoci se dočkala šikany. Měla asistenta a individuální plán, což v roce 2006 bylo neobvyklé a kolektiv se s tím těžko sžíval. K tomu si na ni prý zasedl i třídní učitel. „Řekl mi, že budu mít leda tak na učňák a že to mám všechno za to. Nevím, za co,“ diví se Míša. Maminka k tomu smutně dodává: „Zdraví lidé si často myslí, že zdraví zůstanou. Jenže dcera také bývala úplně zdravá a za minutu bylo vše jinak.“

Nejdříve šla na tříleté učiliště do Prostějova, ale mezi divokými teenagery šikanujícími i učitele vydržela jen rok. Pak se doslechla od kamarádky o soukromé střední škole umělecko-manažerské v Brně. Jejím majitelem je Josef Čadík, známý díky svému putovnímu kinematografu. Vedení školy jim vyšlo vstříc, dovolilo Míše úlevy a bez problému zde odmaturovala.

Přátelství přeživších

Jako maturitní projekt představila v brněnském Dělnickém domě akci Životní příběhy známých i neznámých. Své osudy tam vyprávěli lidé, kteří si prošli těžkou životní zkouškou jako ona. „Chtěla jsem poděkovat brněnské nemocnici za záchranu života, proto jsem výtěžek z prvního ročníku akce věnovala právě jim,“ vysvětluje Michaela.

Pak uspořádala ještě několik večerů v Brně a jeden v Kroměříži, kam si zvala celebrity, které přežily tragickou událost – Jana Potměšila, Martina Zacha, Michala Viewegha, Tomáše Hauptvogela, Jana Mazocha či Andreu T. Kalivodovou. Tyto večery i natáčeli a umístili na Youtube. Vybrané peníze za vstupné a finance od sponzorů z prvního ročníku šly také nemocnici. Výtěžek z dalších ročníků pak dostávaly neziskové organizace.

Pohoda ve stáří
Proč jsou prarodiče důležití? Vztah s vnoučaty je v mnoha odhledech výjimečný

„S Michalem a Martinem se kamarádíme dodnes. S Michalem se i navštěvujeme. Jsou skvělí a ze svých handicapů si dělají legraci, že oba dají dohromady jednoho člověka – Michal nohy a Martin paměť,“ líčí pobaveně sestra Lucie a dodává: „Jen škoda, že jsme se nepoznali dříve. Měla jsem Viewegha jako otázku při přípravě na maturitu a nevěděla jsem nic. Teď bych popsala nejen knížky a jeho, ale i jaký má dům nebo jakého má psa,“ směje se.

Samotná Michaela si také nese následky osudného okamžiku dodnes. I osmnáct let po nehodě je stále pomalá, rychle unavená, má úporné bolesti hlavy a brní jí ruce i nohy.

Život vyzkoušel i sestru

Že se život rodině převrátil úplně na ruby, těžce nesla i Lucie. Bylo to v době, kdy ji čekaly přijímačky na střední školu. Všichni se starali o sestru a ona zůstala na vše sama. „Chtěla jsem jít na pajdák, ale vzhledem k situaci jsem raději zvolila jen obchodní akademii. Skončila jsem druhá a dnes jsem inženýrka ekonomie pro cestovní ruch. Ale nebavilo mě to, tak jsem začala učit ve školce,“ vypráví svůj příběh. Dnes si dodělává bakaláře na pedagogické fakultě, tedy obor, po kterém od začátku toužila.

Před čtyřmi lety se ocitla sama na dně. Když byly jejímu Tobiáškovi čtyři měsíce, opustil ji přítel a jeho otec. „Oznámil mi to na dovolené a cestou z ní nás rovnou vysadil tady u našich před barákem,“ líčí. Potom začaly vleklé spory o malého. „Nyní už je to ale dobré a jsme schopní se dohodnout,“ pochvaluje si.

Pomocnice všech

Maminka Martina Mikulenková dříve pracovala jako sanitářka v domově pro seniory. Teď už se ale mnoho let musí vždy starat o někoho v rodině. Nejdříve o nemocného tatínka, pak mnoho let o Míšu po autonehodě. Do školy ji vozila autem a ani neodjížděla zpět domů. „Často mi za dvě hodiny volali, že je jí zle, ať si ji vyzvednu,“ líčí.

Zleva: Michaela Mikulenková, její sestra Lucie, maminka Martina a babička Stanislava Jägerová.Zleva: Michaela Mikulenková, její sestra Lucie, maminka Martina a babička Stanislava Jägerová.Zdroj: Deník/Zuzana Hronová

Když šla dcerka na střední školu, stěhovala se s ní nejprve do Prostějova a pak do Brna, aby jí pomohla zvládat běžný život a stále potřebné rehabilitace. „Pronajala jsem si s ní byt blízko školy, domů jsme jezdily jen na víkendy,“ vypráví. V Brně strávily sedm let, po maturitě tu Míša ještě vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně právní. Ačkoliv jí třídní na základce prorokoval, že bude mít stěží na učňák.

Dvouletý Martínek vybral ve sbírce na svou léčbu přes 140 milionů korun.
Dojatí rodiče děkují lidem. Ve sbírce pro Martínka vybrali bezmála 150 milionů

Nyní je Michaela zaměstnaná jako sociální pracovnice na městském úřadě v Kroměříži. Provádí šetření u žadatelů o městské byty, pomáhá klientům vyřizovat dávky nebo řeší prevenci dluhů.

Nesoběstačná ale začala být babička. A tak se Martina pro změnu stará o ni. „Plno lidí nechápe, jak náročné je pečovat o blízké. Diví se, že jsem pořád doma. Ale že se nestarají o své rodiče, jim divné nepřijde,“ říká.

Když se Mikulenkových zeptáte, jak se jim po tolika těžkých životních zkouškách nyní daří, s úsměvem odpovídají: „Teď už je to v podstatě pohoda. Ale musíme to rychle někam zaklepat!“

Ženy tří generací

I když se stále v některých oborech potýkají s překážkami, předsudky a nerovností, nelze oddiskutovat, že jim patří značná část dnešního světa. Daleko větší než kdy dřív, i když stále ne tak velká, jak by nejspíš bylo třeba.

„I proto jsme se s kolegyní Zuzanou Hronovou rozhodli vytvořit seriál Ženy tří generací. Abychom čtenářům nabídli silné a zajímavé příběhy a zároveň ukázali, jak blízko i daleko k sobě mohou osudy žen napříč generacemi i v jedné rodině mít,“ vysvětluje zástupce šéfeditora Deníku a jeden z tvůrců projektu Vojtěch Kučerák. Nový díl seriálu najdete vždy v úterý v tištěném Deníku a na webu deník.cz.