Kliknutím zvětšíteJaroslav Šperl se narodil před sto lety v Praze, rodina ale žila v Litomyšli. Měl čtyři bratry a dvě sestry. Německá okupace v březnu 1939 ho zastihla na středoškolských studiích v Jičíně, která nedokončil, protože 16. února 1940 opustil protektorát.
Podobně jako mnoho jiných československých odbojářů odcházejících bojovat do zahraničí zvolil cestu přes Maďarsko, kde byl ale zatčen a po třech měsících v budapešťském vězení vrácen na území Slovenska. Na druhý pokus se dostal přes Jugoslávii do Francie a po jejím pádu byl spolu s dalšími vojáky evakuován do Anglie.
V Británii dokončil střední školu a v roce 1941 absolvoval postupně sabotážní kurz, paravýcvik a v březnu 1942 školu pro důstojníky v záloze. O rok později byl zařazen do čtyřčlenné paraskupiny Carbon, s níž absolvoval během léta 1943 další výcvik zaměřený na činnost v týlu nepřítele: konspirační cvičení, kurzy střelby a sabotáže, spojovací výcvik a podobně.
Zpátky doma
V lednu 1944 byl Carbon převelen do Itálie, kde vyčkával na své bojové nasazení. Hodina H nastala ve tři ráno dne 13. dubna 1944, kdy byla celá skupina vysazena v prostoru obcí Ratíškovice a Vacenovice. Kromě četaře aspiranta Šperla, který fungoval jako radista, do ní patřili ještě velitel výsadku kapitán František Bogataj a rotmistři František Kobzík a Josef Vanc.
Podobně jako u jiných skupin, i tady se situace parašutistů zkomplikovala okamžitě po dopadu. Měli seskočit do nízkého porostu nedaleko Uherského Ostrohu, ve skutečnosti ale byli vysazeni do vzrostlého lesa.
„Zůstali i s kontejnerem s operačním vybavením viset na stromech, a to ještě daleko od sebe. Skupina se na smluveném místě v ostrožském lese, kde to Bogataj důvěrně znal, protože byl ostrožským rodákem, nikdy nesešla. Šperl i Bogataj postupovali sami, při seskoku přišli o vysílačku. Jediné, co Bogataj zachránil, byl radiomaják Eurika, kterým se ze země navigovalo letadlo určené pro shozy zbraní,“ popsala tuto svízel před pěti lety Slováckému deníku Věra Hendrychová, spoluautorka tehdejší výstavy o Carbonu na ostrožském zámku.
Skupina je rozdělena
Kobzík s Vancem, které seskok oddělil od jejich spolubojovníků, postupovali společně do oblasti Uherského Brodu, kde měli některé záchytné adresy. Bohužel však byla situace v protektorátu značně vzdálená od představ, jaké o ní panovaly za hranicemi. „Jen těžko si představíme, do jak složitých situací se vysazení parašutisté dostávali… Spoléhali se na záchytné adresy, kterými byli vybaveni a na nichž se měli hlásit, ale většinou zde pomoc už nenacházeli. Němci na jejich dopadení vypisovali lákavé odměny a těm, kdo jim poskytnou pomoc, hrozila smrt,“ zmiňuje Věra Hendrychová.
Po třech týdnech se oba vojáci dostali 7. května 1944 na Bojkovicko do Rudic.
„Zřejmě to bylo právě naprosté vyčerpání, hlad a snad i nemoc, které se podepsaly na tragickém konci obou kamarádů. Snad udělali chybu, když se v Rudicích ukryli bez vědomí majitele, bývalého legionáře a četnického strážmistra Františka Lukáše, na půdě jeho domu, kde je ráno našla jeho manželka,“ uvedla Hendrychová.
Lukáš bohužel oběma mužům neuvěřil, že jde o československé vojáky. Považoval je nejspíš za provokatéry, nebo možná za dva uprchlíky z pracovního nasazení, kteří jen několik dnů předtím zastřelili ve Valašském Meziříčí dva policejní úředníky a po nichž se v kraji pátralo. Ať tak či onak, udal jejich pobyt na četnické stanici v Bojkovicích. Když tři četníci přišli oba parašutisty zatknout, dali Kobzík s Vancem před bojem s vlastními lidmi přednost sebevraždě vlastní zbraní. "Splnili nepsanou přísahu, že nepadnou do rukou nepřítele živí," komentovala to Hendrychová.
Úspěšní v boji
Šperl se rovněž po strastiplném putování od jedné záchytné adresy ke druhé dostal až do Vések, kde mu poskytla prozatímní ubytování paní Františka Hrabalová.
Bogatajovi se podařilo ještě v lese u Bzence uniknout téměř zázrakem ze zátahu gestapa, když se před německou rojnicí sám zasypal pískem v úzkém úvozu (Němci pak přes něj doslova skákali). Z lesa se nakonec přemístil do Ostrožského Předměstí, kde strávil první noc u svého přítele Karla Hroníka. Ten jej druhý den zkontaktoval s učitelem Antonínem Strakou, přes nějž parašutista postupně navázal spojení jak s bývalými členy odbojové organizace Obrana národa, tak se sokoly a celou řadou učitelů a konečně také se svým radistou Šperlem. Straka bohužel zaplatil za svou odvahu životem: když byl v dubnu 1945 zatčen gestapem, v nestřežené chvíli se otrávil jedem z ampulky, kterou dostal od Bogataje.
Zbývajícím členům Carbonu se podařilo setřást ze stopy konfidenty brněnského gestapa, předstírající příslušnost k odboji (patřili k nim i Karel Paprskář a Viktor Ryšánek, jež měli na svědomí parašutistu Oldřicha Pechala, velitele paraskupiny Zinc z roku 1942) a navázat kontakty se skupinou Clay, což byl další výsadek z Británie operující v oblasti.
„Oběma se podařilo do konce roku 1944 vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, vyhledat vhodné plochy pro shoz zbraní a z odbojářů sestavit skupiny pro jejich převzetí. Pomocí odbojářů sestavili dvě rádiové stanice, jimiž navázali spojení s Londýnem a domluvili shozy,“ konstatuje Hendrychová.
První úspěšný shoz se podařil 23. března 1945 u Ostrožské Nové Vsi, během následujících tří týdnů pak u Blatnice, Bohuslavic a Popovic. Ve svržených zásilkách byly zbraně, munice a trhaviny, celková hmotnost všech čtyřech uskutečněných shozů přesahovala 17 tun.
Zbraněmi pak Carbon vyzbrojil přes 300 odbojářů, kteří pod jeho velením provedli více než 40 úspěšných sabotážních akcí, přepadů a destrukcí (mezi jejich akce patřily třeba přepady maďarských jednotek, útok na německou strážní jednotku ve skladišti min a zničení většiny náloží, ostřelování německých kolon nebo likvidace strážní jednotky v podniku Avia v Kunovicích. Několikrát také provedli sabotáže na strategických železničních tratích a zničili i německé dálkové telefonní vedení). Ještě před příchodem Rudé armády dne 27. dubna 1945 osvobodil Carbon obec Popovice a obsadil i uhájil most přes řeku Moravu.
„Podíl Carbonu na bojových akcích, zejména na Uherskohradišťsku, je vysoký. V tomto směru je nejúspěšnějším desantem vysazeným ze Západu,“ zhodnotil činnost obou mužů historik Jan Štokman.
Do emigrace
Po únorovém převratu opustili Bogataj i Šperl republiku. Bogataj odešel do Spojených států, Šperl žil i s rodinou až do roku 1955 v Německu, načež odjeli také do USA.
Jejich emigrace byla důvodem, proč komunistická historiografie význam skupiny Carbon zamlčovala. Uznání se stateční vojáci dočkali až po listopadu 1989. Šperl byl v říjnu 1990 povýšen do hodnosti plukovníka v záloze, Bogataj v roce 1993 do hodnosti generálmajora. František Bogataj zemřel 4. února 1999, Jaroslav Šperl 11. dubna 2005.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
