„Viděl jste obžalovaného vařit pervitin?“ položil soudce jednoduchou otázku jednomu ze svědků, Petru Švestkovi. „No jednou … nebo dvakrát…chvilku…,“ odpovídal Švestka. „Co to znamená chvilku?“ dotazoval se soudce. „No… než uvařil… asi pět hodin,“ lezlo ze svědka. Za pervitin platil Igoru Frágrovi krabičkami Nurofenu. Patřil totiž k jeho stálým zákazníkům.

Další ze svědků už byl sdílnější.

„Nastěhoval jsem se k Frágrovi asi v lednu,“ začal svou výpověď před soudem Josef Pořízek. „Proč?“ zajímalo soudce. „No doma jsem měl problémy a tam se mi líbilo.“ – „To se vám líbilo vybavení bytu, nebo spíše služby, které vám Igor Frágr poskytoval?“ – „No spíš ty služby…“

I Pořízkovi totiž Frágr dodával pervitin. Soudce ještě zajímalo jak často. „No pokaždé, když jsem si řekl, tak obden a pak každý den. Stejně tak často i vařil.“

Pro své klienty měl Frágr různé ceny, začínající protihodnotou několika krabiček Nurofenu. Na trhu se pak dá prodat až za dva tisíce za gram.

Soudce Vrtěl se pak ještě ptal, proč se Pořízek od Frágra odstěhoval. „No, přestalo se mi tam líbit.“ – „A co se změnilo?“ pokračoval soudce.

„Víte, ono všeho moc škodí. Kradl jsem, abych měl na další dávku a pak jsem začal mít problémy s policií. Tak jsem se radši odstěhoval,“ prohlásil Pořízek.

Jména zákazníků sypali z rukávu

Frágra policie původně obvinila pouze z držení předmětů k výrobě drog. Před soudem však postupně vyšlo najevo, že drogy nejen vyráběl, ale také dodával širokému okruhu konzumentů. Svědkové ve snaze odvrátit od sebe pozornost sypali z rukávů další a další jména Frágrových zákazníků. Mnohé z nich už soud znal z jiných kauz, často jako obžalované.

Protože někteří Frágrovi známí či odběratelé se jako svědkové k soudu nedostavili, nechal je soudce předvést policií. To čeká i jednu z klíčových svědkyň, která se vymlouvala na nachlazení. Soudce proto odročil jednání na dvacátého prosince, kdy už by měl padnout konečný rozsudek. (pam)