Za panem Metodějem jednoho dne dopoledne přišli pánové z obvodního oddělení policie. Chtěli vědět, co že je to za květinky, které pěstuje vzadu za domem na zahrádce. Pan Metoděj, zaskočen takovou návštěvou, vůbec nevěděl, co si počít. Přesto se starosvětskou slušností pozval oba policisty na zahrádku. Muži zákona, jindy nekompromisní a hrubí, rovněž nebyli úplně ve své kůži. Ctihodné kmety totiž přeci jen nezatýkali každý den. Nicméně věc byla jasná – na zahrádce, vzadu za lánem s bramborami, pnuly se k nebi vysoké, skoro dvoumetrové rostlinky indického konopí, které, jak známo, pěstují obvykle kuřáci marihuany.
Děda zavřel zahrádku i domek a poslušně odjel do okresního města na obvodní oddělení. Tam uvedl, že rostliny zasadil, aniž by věděl, co jsou zač, podepsal protokol a autobusem odjel zpátky domů. V duchu už ovšem dobře věděl, o co jde. Vzpomněl si, jak mu před pár měsíci vnuk Jindříšek říkal, že ten plevel, co roste za bramborama, nemá dědeček trhat, že ho Jindra k něčemu potřebuje. Ovšem dědeček přeci nebudá vlastního vnuka, a tak, ač to těžce nesl, smiřoval se s tím, že z něj bude místo penzisty trestanec.
Nakonec ale vše dopadlo jinak. V Jindrovi se hnulo svědomí, s čímž mu pomohl i otcův výprask, a hoch se odebral na policii sám oznámit, jak to bylo. Dědečka Metoděje tudíž vyšetřovatel přestal stíhat, naopak založil nový spis na vnoučka. Vzhledem k nízkému věku i dosavadní bezúhonnosti pak Jindřich u soudu dostal jen nízký podmíněný trest. S dědou se udobřil o pár týdnů později při sklizni onoho lánu brambor. Jinému zahradničení se už raději dále nevěnoval.
