Věřte tomu, že s těmi sousedy je to jako s loterií. Můžete vyhrát skvělé lidi, se kterými si budete báječně rozumět, a stejně tak můžete dostat lumpy, kteří vám ze života na vsi udělají peklo.

Právě tato druhá varianta potkala manžele Kolářovy, kteří si koupili před lety domek poblíž Olomouce. Pracně zrekonstruovali prostou stavbu, a získali tak poměrně luxusní bydlení.

Oba dojížděli do města za prací, a tak v prvních týdnech ani nemysleli na nějaké sousedy. První kontakt s Michalem a Pavlem Foltýnovými odvedle si tedy užil patnáctiletý syn Petr Kolář. Když přišel domů s monoklem a roztrženou bundou, nemohla paní Kolářová pochopit, co se stalo. Petr přece nebyl rváč a takhle domů ještě nikdy nepřišel.

Vysvětlení bylo šokující. Když přijel autobusem ze školy, nejdřív ho cestou málem přejela stará škodovka, z níž na něj pokřikoval nějaký výrostek sprostá slova. Ještě než došel ke dveřím, stáli u něj dva kluci, kteří vyskočili z oné škodovky, a ten větší z nich do Petra začal strkat. Poprali se, přičemž útočník na Petra křičel, že se budou s celou rodinou muset sbalit a odtáhnout pryč.

Když Kolářovi pochopili, že se jednalo o jejich přímé sousedy, sourozence Michala a Pavla, nastala rodinná porada. Nakonec se otec Kolář vypravil k vedlejší chalupě a pokusil se zjistit, o co jde. Schytal jen další nadávky a dozvěděl se, že rvačku vyprovokoval Petr, což prý oba bratři dosvědčí.

A že se budou Kolářovi divit, jestli nebudou hezky zticha. Podobné scénky se pak opakovaly častěji. Petr se ještě párkrát utkal přímo s Michalem Foltýnem, několikrát si strach užila i paní Kolářová, například když byla odpoledne sama doma a někdo od sousedů začal tlouct na dveře a vyrazil skleněnou výplň.

Na policii se pak Kolářovi dozvěděli, že jejich sousedi jsou známá firma, chlapci že berou pervitin a terorizují víceméně slabomyslného otce, který s nimi v domě bydlí.

Manželé sice podali trestní oznámení pro poškození majetku, policista jim ale velkou naději nedal. Ostatní konflikty žalovatelné nebyly, jelikož Pet-rovi gauneři nikdy nic nezlomili, jen jej pokaždé nepříjemně podusili. Lidé z vesnice sice s Kolářovými tiše soucítili, z Foltýnů však měli také strach, a tak nikdo o ničem svědčit nechtěl.

U soudu dostal Michal Foltýn za zničení dveří malou podmínku, s finanční náhradou odkázal soudce poškozené na občanskoprávní řízení, jinak se nestalo nic. O půl roku později Kolářovi dům prodali a stěhovali se zpátky do města.