Do hledáčku americké justice se dostal už koncem března.

„Zatkli mě, protože moje americká manželka zavolala policii, když jsme se hádali. Odvezli mě do věznice, tam se mnou sepsali papíry a asi za pět hodin jsem byl propuštěn na kauci,“ popsal své první zadržení Robert Kovařík.

Podle svých slov byl na udání manželky 20. května zatčen znovu, a to jako cizinec nelegálně pobývající v USA.

„Imigrační soudce se nezaobírá problémy v jiném státě, posuzuje jen to, k čemu je kompetentní, a když zjistil, že jsem v USA spáchal za osm let pobytu pouze jízdu pod vlivem alkoholu a navíc, že zde mám práci, majetek a jsem v rozvodovém řízení, logicky mne propustil na kauci padesáti tisíc dolarů,“ uvedl Kovařík.

Vrátil se z vazby a hrál hokej

Tvrdí, že se neskrývá a do Spojených států vycestoval legálně. Pas mu prý sice zabavili při domovní prohlídce, ale jak říká, státní zástupce, který se jeho kauze věnoval, po třech letech povolil jeho navrácení. Vzhledem k tomu, že v něm měl platné vízum, odjel Robert Kovařík do USA.

Krajské státní zastupitelství v Brně však nic takového nepotvrdilo.

„Takový příkaz nebyl nikdy vydán, naopak jsme podnikali kroky, abychom jeho vycestování zabránili,“ prohlásil mluvčí zastupitelství Hynek Olma. Problém přitom může být v pomalém tempu vyšetřování.

Kovařík byl sice obviněn nedlouho po spáchání loupeží, ale na soud čekal několik let.

„Ve vazbě jsme strávili rovné dva roky a pak jsme byli propuštěni, protože zákon delší držení bez prokázané viny neumožňoval. Celý další rok jsem žil v Prostějově a hrál hokej za tehdy ambiciózní Vyškov,“ vzpomíná Kovařík na poslední léta strávená ve vlasti.

Po skončení hokejové sezony odjel do USA.

Tvrdí, že soud začal nedlouho po jeho odjezdu proto, že na něj bylo možné ukázat prstem a snadno určit viníka.

„Pravé viníky soud propustil a trest si odpykali ti, kteří na všem měli minimální nebo žádný podíl,“ říká odsouzený.

Češi jednají o vyhoštění

V současné době jednají české úřady o možnosti jeho vyhoštění ze Spojených států.

„Krajský soud v Ostravě vydal příkaz k dodání do výkonu trestu, Krajský soud v Brně příkaz k zatčení a zároveň je na něj vydán mezinárodní zatykač. Z těchto důvodů máme Roberta Kovaříka stále v pátrání,“ uvedla prostějovská policejní mluvčí Eva Čeplová a dodala, že další jednání vede policejní prezidium.

To však ke kauze žádné podrobnosti také nesdělilo s tím, že po muži vedou pátrání kriminalisté z olomouckého krajského ředitelství. A pod to spadá i územní odbor Prostějov. Horký brambor tedy stále poletuje vzduchem.

„Mezinárodní zatykač umožňuje hledaného v USA zatknout. To je však zcela v kompetenci tamních úřadů,“ vysvětlil mluvčí ministerstva spravedlnosti Jiří Hovorka.

Američané ale Kovaříka ve vězení nemají. Jeho případné vyhoštění je tedy otázkou.

Nejsem anděl, ale ani lupič, vzkazuje Robert Kovařík z USA

Do webové diskuze Prostějovského deníku k článku o svém zadržení se zapojil i hledaný Robert Kovařík. Redakci se jej podařilo zkontaktovat v USA a díky internetu tak mohl vzniknout tento rozhovor.

Proč jste se do diskuze vůbec zapojil?

Můj případ v Česku je uzavřený a nemyslím si, že bych si velkým vysvětlováním nějak pomohl. Když jsem v Česku žil, měl jsem důvod nemluvit a proto to všechno spadlo na mě. Nejsem pyšný na svou kriminální minulost v Česku, ale tak nějak mi vadí nálepka lupiče. Nejsem žádnej světec nebo anděl, ale celej život jsem dělal do aut a lidi jsem prostě nepřepadal.

Naznačujete, že nejste tak docela bez viny…

Dělal jsem do aut… samozřejmě do kradených aut… kupoval jsem bouračky a pak je spravoval z rozmontovaných kradených aut. Myslím, že ten bussines v tu dobu v Prostějově kvetl.

Jak jste se tedy dostal k loupežím?

Se svou přítelkyní jsem v roce 1999 žil už dva roky v Brně. V Prostějově jsem se ale pohyboval, měl jsem tam svoje děti z prvního manželství, rodiče, kamarády, ale i dlužníky. Jedním z nich byl i R. U. Věděl, že já bych mu nepůjčil, a tak na to šel přes mého otce. Splácet nechtěl, a tak jsem na něj přitlačil. Tou dobou byl už žádaným zbožím a hledal ho opravdu kde kdo. Místo peněz mi U. nabídl zboží. Řekl, že by měl pro mě rifle. Já souhlasil, bylo mi úplně jedno, co mi dá, protože peníze byly v nedohlednu. Věděl jsem, že budu mít rifle za půl milionu, tak jsem je začal nabízet. Nebyl jsem tak naivní, myslel jsem si, že to někde ukradli nebo vzali na fakturu. Prostě jsem chtěl jen sehnat kupce a dostat tak svoje peníze zpátky. Taky se mě zeptal, jestli bych neměl nějaké auto. Zrovna jsem měl jedno kradené BMW, tak jsem mu ho půjčil. Jednoho večera mi zazvonil telefon, byl to U. a říkal, kde jsi, mám pro tebe ty rifle a já jsem byl doma v Brně. U. byl hrozně nervózní a říkal, že si je musím okamžitě převzít, že čeká na parkovišti za Olomouckou. Já jsem se tam nemohl dostat dřív než za půl hodiny a tak je převzal jiný můj dlužník. Později jsem rifle vyložil a volal U., ať si přijde pro auto. Odpověděl mi, že se mnou musí mluvit a že auto si mám nechat taky. To už jsem tušil, že je zle! Zboží jsem si stejně nechal a rozprodal je. Dodávku ale přepadl R. U. s dalšími třemi lidmi.

Nezúčastnil jste se ani dalšího přepadení?

Ne. Jednou se mě můj tehdejší kamarád K. M. zeptal, jestli bych nevěděl o někom, kdo by mohl udělat loupežné přepadení. Jeho dívka prý dělá v bance a ví, kdy někdo poveze velkou sumu peněz. Za zprostředkování mi nabídl čtvrt milionu. Tak jsem ho nakontaktoval s jedním člověkem z Olomouce. Tomu jsem taky dal klíče od garáže. Zanedlouho mi volal a sešli jsme se. Vrátil mi klíče od garáže a dostal jsem dvě stě padesát tisíc. Věděl jsem, že jim to vyšlo. Ten samý den jsem se dozvěděl ze zpráv na Nově, koho přepadli a kolik tam bylo peněz.

Proč vás tedy odsoudili?

Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem tam nebyl. Do cel byli také nastrčení lidé, kteří pak chodili „přezpívávat“ to, co slyšeli, vyšetřovatelům. Ve vyšetřování to ale udělalo ještě větší guláš, než v něm byl. A pak tady byly odposlechy. Z těch si policie vytáhla z kontextu jenom to, co potřebovala. Prý jsem s U. hned po přepadení mluvil o zboží. Já jsem odpověděl: „Ano, ale bylo to pět minut po přepadení, tak se proboha podívejte, odkud jsem volal. Jak bych se mohl během pěti minut dostat šedesát kilometrů daleko?“ Policie tvrdí, že nemůže určit místo, odkud jsem mluvil, já tvrdím, že nechce.

Jak jste se zařídil v USA?

Dostal jsem turistické vízum na tři měsíce. Když jsem tu byl dva měsíce, našel jsem si holku a práci. Do Čech, kde jsem neměl budoucnost jistou, jsem se už nevrátil. Začal jsem trénovat mladé hokejisty LA Hockey Clubu tady v Kalifornii. Byly tady miliony lidí načerno, tak jsem to nijak neřešil. Po zahájení procesu mi sice známí volali, co se děje, ale bylo to na druhé straně zeměkoule…Já a moje žena jsme začali slušně vydělávat i na americké poměry. Až v roce 2007 mi zavolal úředník, který se zabývá přistěhovalci, že se mnou potřebuje mluvit. Měl můj spis z Česka, ale neukázal mi víc, než mi ukázat chtěl a taky toho víc neřekl. Rozsudek jsem viděl až letos. Do Česka se opravdu vracet nehodlám, takže nemám důvod cokoli zamlčovat nebo neříkat pravdu.