Případu se teď v nové knize s názvem Krčmaňská aféra. Tajemný pokus o atentát na československé ministry věnuje historik Vědecké knihovny v Olomouci Lubomír Novotný.

„V kauze jsou zajímavé regionální postavy. Od významných poslanců, jako byl například Jura Sosnar (vlastním jménem Jaroslav Honzák), poslanec za KSČ, poslanec za národněsocialistickou stranu, univerzitní profesor Vladimír Krajina, případně Oldřich John, advokát a dřívější prostějovský starosta, později po únoru 1948 předseda Národního shromáždění, a další. Objevila se tam ještě jedna zajímavá postava, o které jsem toho dosud mnoho nevěděl. Byl jí státní zástupce František Doležel, který celou kauzu vyšetřoval,“ říká v rozhovoru pro regionální Deník autor knihy Lubomír Novotný.

Byla krčmaňská aféra významnou událostí? Plnila přední strany tehdejších deníků?
Významná jistě byla, ale od léta 1947 to byla doba napěchovaná událostmi, které šly jedna za druhou. Počínaje odmítnutím účasti na Pařížské konferenci v červenci až po samotný únor 1948. Co se týče takzvané aféry, tak sice balíčky byly odeslané ministrům v září, ale takto ji lze pojmenovat až od listopadu.

Říká se jí krčmaňská, ale stále se úplně stoprocentně neví, jestli je s Krčmaní opravdu spojená…
Je to stále ne zcela jasná událost, protože krčmaňská aféra v sobě má dvě podmnožiny. Jedna se týká ilegálních skladů zbraní, nazvali jsme ji olomoucko-hodolanskou aférou. Zbraně ukrýval Jura Sosnar, tajemník KV KSČ a poslanec, který je nechal rozvézt na několik míst v Olomouci. Případem se zabýval státní zástupce Doležel, ve vyšetřování byl přesný, obžaloba, již v této zbraňové kauze vypracoval, vypadala neprůstřelně a dalo se předpokládat, že pokud by bylo nařízeno hlavní jednání, s čímž se počítalo na březen až duben 1948, že by Sosnar a spol. v této kauze byli odsouzeni. Vzhledem k tomu, že řádné volby měly proběhnout v květnu, bylo by toto přelíčení vítaným předvolebním materiálem především pro národní socialisty i lidovce. My stále podléháme iluzi, že od září 1947 vše směřovalo k Únoru, ale dobově se naopak kalkulovalo primárně s volbami, i když třeba předčasnými. Že by politický zápas byl rozhodnut jinými prostředky, politické síly všech barev nevylučovaly, ale s touto kartou nepočítali ani komunisté jako s hlavní.

A ta druhá, klíčová část?
Samotná kauza týkající se krabiček pro ministry je pak místně i časově rozdělená na dvě části. Nejprve se vyšetřovalo v Praze a o nějaké obci Krčmani nikdo nic nevěděl. V září a částečně ještě i v říjnu až do půlky listopadu se dalo hovořit maximálně o jakési pražské krabičkové aféře.

Co tedy tehdejší bezpečnostní orgány věděly?
Věděly to, že 9. září byly odeslány tři obálky s krabičkami obsahujícími výbušniny z pošty v Ostrovní ulici v Praze, kousek od Národního divadla. Odesílal je člověk, který se v centru Prahy neorientoval. Krabičky byly odeslány na předsednictvo vlády náměstkovi předsedy vlády Zenklovi, ministru spravedlnosti Drtinovi, tehdy již klíčové postavě národněsocialistické strany a nejvyšší politiky, jelikož ministerstvo bylo posledním mocenským nástrojem, který nekomunisté měli, a pak Janu Masarykovi. Proč jemu, to si tehdy uměl málokdo vysvětlit. Ministr zahraničí byl oblíben celou společností bez rozdílu stranických barev. Začalo vyšetřování, které vedly pražské bezpečnostní orgány, v nichž hlavní slovo měli kriminalisté s členskou legitimací KSČ. Podařilo se jim zjistit, že krabičky měl vyrobit pražský obuvník Stanislav Pilař, který se živil i tím, že vyráběl některé stolařské věci. Pilař se sám přihlásil na základě toho, že uviděl krabičky vyfocené v novinách. Vypověděl, že je prodal obchodnímu domu Brázda na Václavském náměstí, kde je někdo 4. až 5. září měl koupit a za další čtyři až pět dnů je měl osadit výbušninami, nachystat obálky a odeslat na poště.

Jak vyšetřování pokračovalo? Kdy do hry vstoupily regionální postavy?
Zdálo se, že už nic nového se nepodaří zjistit, když vtom na konci září do toho vstoupil krčmaňský rolník Ladislav Loveček s tím, že fotografie krabiček viděl ve Svobodném slově a že se mu zdálo, že podobné spatřil u svého souseda truhláře Jana Kopky. Ale trvalo ještě měsíc, než bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele u Krajského soudu v Olomouci. U téhle aféry ale platí to, že ďábel tkví v detailech. Drobné odchylky ve výpovědích vyšetřovaných, svědků, ve znaleckých posudcích, v postupech bezpečnostních a justičních orgánů a jejich vzájemné porovnání pak mohou ukázat, kdo z aktérů se snažil mást, svádět na falešné stopy ap. Teprve při této komparaci se ukáže, kdo na čem měl zájem a kdo o něčem něco věděl. Devatenáctého listopadu bylo podáno trestní oznámení u Krajského soudu v Olomouci poslancem Krajinou a 20. listopadu začínají vycházet deníky jednotlivých politických stran, v nichž je uvedeno, že stopy krabičkového atentátu vedou do Krčmaně. Teprve v tuto chvíli se z pražské kauzy stává tzv. krčmaňská aféra.

Co dalšího tedy vyšetřování přineslo?
V Olomouci bylo veřejným tajemstvím, kdo to je poslanec Sosnar, jaké má lidské vlastnosti, politické postupy, že svým jednáním často ohrožuje dokonce i zájmy vlastní strany. Někdy v prosinci 1947 či v lednu 1948 se donesly k Doleželovi informace, že Sosnar nelegalizoval zbraně, jež byly umístěny v budově KV KSČ v Olomouci, a že se je navíc pod tlakem krčmaňského vyšetřování snaží distribuovat po Olomouci. Vzhledem k tomu, že lidé napojení na krčmaňskou stopu měli vazby s poslancem Sosnarem, tak se Doležel domníval, že obě kauzy spolu souvisí. Provedl proto prohlídky KV KSČ, rodinného domu Vladimíra Opluštila v Hodolanech a prohlídku soukromých i pracovních prostor vrchního policejního rady Karla Frinty. Zde všude nalezl zbraně, jež nebyly přihlášeny. Jednalo se ze strany poslance Sosnara a dalších o jasné porušení zákona č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky a stranického příkazu daného generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Mimochodem to, že zbraně Sosnar nechal převézt k řediteli SNB Frintovi, který je taktéž nenahlásil a naopak s nimi svévolně manipuloval, je v této subkauze vlastně tím největším skandálem. Vysoký policejní důstojník, člen KSČ, spolupracoval s poslancem téže strany na ukrývání zbraní. Na počátku roku 1948 bylo zasedání Ústavodárného národního shromáždění. Dvacátého prvního ledna tam vystoupil ministr Drtina a přednesl informace o této krčmaňské kauze a přinesl zároveň zdrcující informace týkající se skladů zbraní. Drtinovo expozé přinutilo vedení KSČ jednat a poslanec Sosnar byl přinucen vzdát se poslaneckého mandátu.

Co se pak stalo?
Sosnar byl okamžitě vzat do vazby, což bylo něco nebývalého. Zničehonic začali k Doleželovi na olomoucké státní zastupitelství chodit lidé z krajského aparátu KSČ s tím, že mu dají informace o Sosnarovi, o jeho partyzánské minulosti, poměrech na KV KSČ apod. Výpověď podali i manželé Honzákovi, teta a strýc Sosnara, kteří řekli, že vědí, že cívky, které byly v krabičkách zaslaných ministrům, pochází z ilegálních zbraňových arzenálů. Bohužel čas neúprosně ubíhal a státní zástupce Doležel nestihl od Února celou kauzu došetřit. Nicméně v aféře skladů zbraní bylo víceméně jasno a Doležel měl již v druhé půlce února 1948 připravenu obžalobu. Velká politika ale dalším krokům zabránila. Po Únoru převzaly vyšetřování do svých rukou pražské orgány, StB. Doležel a lidé spojení s krčmaňskou stopou byli pozatýkaní a začalo pro ně několikaleté martyrium. Sosnar a spol. byli naopak propuštěni z vazby, i když u komunistického exposlance předcházelo zastavení trestního řízení v kauze zbraní několikaměsíční váhání justice. Otázkou poúnorového šetření je, zdali chtělo vedení komunistické strany zjistit, kdo skutečně za pokusem o atentát stál, či se snažilo pouze konstruovat proces s jednoznačným zaměřením, že se jednalo o protikomunistickou provokaci.

Povedlo se něco vyšetřit?
Průběh celého poúnorového šetření nejlépe zmapoval ve své studii historik Prokop Tomek. Během pěti let se na nic nepřišlo. Loveček opakoval dokola, že už všechno řekl v roce 1947, Kolava tvrdil, že jen dostal informaci o tom, že to jsou krabičky z Krčmaně, a že nic víc neví, Doležel byl státní zástupce, který vyšetřovatele mohl jen odkázat do spisu, který vedl. Vyšetřování provázelo týrání, mučení, všichni obvinění balancovali na pokraji zdravotního kolapsu. V listopadu 1953 proběhlo v Praze u krajského soudu hlavní líčení. Tři hlavní obžalovaní dostali sedm, šest a pět let odnětí svobody, v podstatě to pokrylo nezákonnou vazbu a během dvou let je všechny pustili ve špatném zdravotním stavu domů. Kolava se pohyboval již jen na vozíku a zemřel v roce 1968, Doležel v roce 1972 a poslední umřel Loveček v roce 1983. Jejich život od poloviny padesátých let nejlépe popsala Zora Dvořáková, autorka první monografie k této aféře. Sosnar pak zemřel v roce 1989, Jan Kopka, který měl vyrábět krabičky, zahynul za podivných okolností v roce 1958. Jel na kole do práce do Grygova a buď jej srazil automobil, nebo z kola spadl. Nicméně v Krčmani málokdo pochyboval, že jej automobil srazil úmyslně, tedy byl zavražděn.

Takže závěr vlastně není žádný, zbyly jen nepřímé důkazy vedoucí ke komunistovi Sosnarovi…
Ano, nepřímé důkazy odkazují na Sosnara, ale neexistuje jediný přímý důkaz, který by řekl, že to zosnoval on. Přestože zástupce Doležel ve spise prokázal, že do Krčmaně jezdil Alois Zapletal, což byla Sosnarova pravá ruka a všeobecně se vědělo, že ho Sosnar používá na černou práci, tak se nepodařilo prokázat, že by Kopka se Sosnarem spolu byli v osobním kontaktu. Jedinou, poněkud nejasnou, i když další do mozaiky zapadající indicií bylo zadržení motáku, jejž se z vazby snažil poslat Kopka, v jehož záhlaví bylo uvedeno oslovení „Juro“. Mluvilo se v něm o drátech, nějakých pláncích a dalších osobách, které byly označeny pouze písmeny. Jen jednu postavu Kopka nazval jako „předseda“. Nabízelo by se, že se jednalo o předsedu MNV v Krčmani Štěpánka. Od něj pak vede cesta na poštu v Praze.

Co tím tedy konkrétně myslíte?
Státní zástupce Doležel se domníval, že krabičky mohl v Praze odesílat právě Josef Štěpánek. Svědci z pošty popisovali člověka, který tři obálky podával tak, že by jej šlo se Štěpánkem ztotožnit. Se Štěpánkem byly prováděny grafologické rozbory a písmoznalecké zkoušky. Jejich průběh a výsledek jsou jednou z těch zajímavých věcí. Když uviděli odborníci jeho písmo a porovnali jej s písmem na poštovních průvodkách a obálkách, tak na první pohled uvedli, že by se mohlo jednat o tutéž osobu. Na základě tohoto byl Štěpánek vzat do vazby. V následném posudku z prosince 1947 ovšem znalci uvedli, že písmo z dopisnic a průvodek nelze považovat za shodné s písmem Josefa Štěpánka. Nicméně k Doleželovi se doneslo, že posudek byl vydán pod nátlakem a znalcům někdo vyhrožoval. Štěpánkova osoba je oním klíčem k definitivnímu rozuzlení krčmaňské kauzy.


Co podle vás bylo cílem a smyslem celé aféry?
Výkladů může být hodně. Svědčících jak o komunistických kořenech kauzy, tak i možné protikomunistické provokaci. V případě provokace bychom se mohli domnívat, že cílem bylo otevřít oči nekomunistickým politikům a vystrašit špičky národněsocialistické strany. Mohl to být demonstrativní akt, takové to „podívejte se, co se děje v Polsku a Maďarsku, kde už komunisté mají moc téměř na 100 % v rukách, začněte něco dělat, nebo do pár měsíců dopadneme stejně“. Koneckonců figurovali v ní jako adresáti krabiček i Drtina s Masarykem, oba byli v Moskvě při jednáních se Stalinem, po nichž následovala suspenze účasti na konferenci v Paříži. To nekomunistické kruhy hodně hnětlo. I mezi nimi se mohli najít lidé, kteří třeba chtěli rozvířit pořádně vodu. A takovýto pokus o atentát mohl být oním nástrojem. Postava Jana Masaryka je dobře použitelná i do „sosnarovské“ verze. Ten naopak chtěl rychle střet mezi komunisty a nekomunisty, žádné koaliční vládnutí jej nezajímalo. Kdyby krabička způsobila výbuch v Černínském paláci, mohlo to vzbudit všeobecnou nechuť i vůči KSČ. Sosnar se tak mohl domnívat, že to donutí vedení KSČ k závěrečné zteči. Ale to jsou vše jen dohady, kterých by se jistě našlo více.

Žil tou aférou nějak náš region? Mluvilo se o tom?
Mluvilo se o tom dost, hlavně v Krčmani, kde se šířily různé zkazky. Šlo to do okolních vesnic, v novinách vycházelo, že se aféra šíří i do Vsiska a Grygova, ale celá kauza byla pro všechny dost nejasná. O čemž třeba svědčí i zápisek z deníku manželky Oldřicha Johna, pozdějšího předsedy Národního shromáždění, před Únorem významného poslance ČSSD, hanácké spisovatelky Hermy Svozilové Johnové, která si zapsala: „Vypukla aféra Jura Sosnar, prý nějaké zbraně, ale nevíme, o co jde, pro nás je to celé zmatené. Jura je pro nás rovný chlap.“ Taky se dost dlouho jméno Sosnar v regionálních denících neobjevovalo. Neustále se psalo o Kopkovi, Krčmani a lidech okolo.

Mělo to tady nějaký vliv na pohled na komunisty?
Kdyby nedošlo k Únoru, tak by v březnu či dubnu proběhlo hlavní líčení v kauze zbraní. Nelze přesně určit, co by se vše mohlo odehrát. Jisté je, že by celé jednání bylo ostře sledováno, zákulisní tlaky by asi byly obrovské, jak by vypovídali svědci, znalci či obžalovaní, nelze jistě odhadnout. Vzhledem ke kvalitně připravené obžalobě se dá ale předpokládat, že Sosnar a spol. by byli odsouzeni a KSČ by nezbylo nic jiného než se od nich výrazně distancovat. V předvolební kampani by to jistě byl trumf pro nekomunisty. A co víme, třeba by se při tomto jednání objevily i nové informace k vlastní krčmaňské krabičkové stopě. Neuvěřitelně netaktická demise dvanácti nekomunistických ministrů z 20. února 1948 udělala všemu čáru přes rozpočet. Po Únoru jako by se nad kauzou slehla zem. Přestala existovat. Pokud se mě ptáte, zdali by vyšetřování celé aféry mělo výrazný vliv na případný úspěch či neúspěch KSČ v květnových volbách, domnívám se, že ne. Pomineme-li to, jak by vypadala organizace voleb, vlastní kampaň, případně sčítání hlasů v této extrémně napjaté době, tak je třeba vidět, že komunisté drželi dominantní pozice mezi dělnictvem, ani na vesnici nebyli slabí, inteligence šla do značné míry s nimi, ovládali klíčová místa ve státním aparátu, měli jasnou podporu Moskvy a k tomu všemu jim do karet hrála i geopolitická situace. Připočteme-li k tomu, že kauza byla dost nejasná a měla do značné míry regionální rozměr, tak si myslím, že by ve voličských úvahách zásadní roli nehrála.

Lubomír Novotný

- 39 let, pochází z Prostějova
- historik a právník, zaměstnán ve Vědecké knihovně v Olomouci

KRČMAŇSKÁ AFÉRA V DATECH

● Dne 9. září 1947 odeslány krabičky s výbušninou z pošty v centru Prahy v Ostrovní ulici.
→ 10. září balíčky zadrženy, ani u jednoho z nich nedošlo k výbuchu. Balíček pro ministra Masaryka zadržen již na poště, jelikož na něm uvedena špatná adresa.
→ Září až listopad pražské vyšetřování
→ 19. listopadu 1947 podáno trestní oznámení na neznámého pachatele u Krajského soudu v Olomouci. Podával profesor Vladimír Krajina, poslanec národně-socialistické strany.
→ 21. ledna 1948 vystoupení ministra Prokopa Drtiny v ÚNS, informace o tom, že tzv. krčmaňská aféra má dvě linie, jednu spojenou s krabičkami z Krčmaně, druhou s tajnými skladišti zbraní. Poté byl poslanec Sosnar KSČ přinucen vzdát se mandátu a vzat do vazby.
→ Po Únoru převzetí kauzy pražskými orgány, obvinění tří hlavních postav z olomoucké části vyšetřování – Doležela, Lovečka, Kolavy. Listopad 1953 hlavní líčení před Krajským soudem v Praze se třemi obžalovanými. → Kauza nebyla nikdy zcela objasněna ●

BESEDA A VÝSTAVA

Moderovaná diskuse k vydání knihy Krčmaňská aféra. Tajemný pokus o atentát na československé ministry se koná dnes v Radeckého sále Vlastivědného muzea v Olomouci. Diskuse nazvaná Krčmaňský mýtus a skutečnost startuje v 17 hodin. Moderá-torem je historik Vlastivědného muzea v Olomouci Karel Podolský, diskuse se zúčastní autor knihy Lubomír Novotný a historik Pavel Urbášek. Už od čtvrtka je ve Vědecké knihovně v Olomouci (VKOL) otevřena také výstava věnovaná zmíněné kauze. Přináší výběr informací potřebných pro pochopení doby i pozadí kauzy a na základě novinového fondu VKOL dokumentuje, jak odlišně o politickém skandálu informovala periodika z různých politických táborů. Lidé ji mohou navštívit do 29. září.