Kliknutím zvětšíteJe respektovaným znalcem a překladatelem americké literatury, uznávaným profesorem a vědcem, předsedal zahraničnímu výboru Senátu a usedal v křesle rektora Středoevropské univerzity v Budapešti a ve Varšavě. Byl při tom, když v únoru 1990 američtí zákonodárci v Kongresu Spojených států třiadvacetkrát potleskem přerušili projev Václava Havla. V rozhovoru pro Olomoucký deník hovoří profesor Jařab o tom, jak se podruhé narodil, hodnotí situaci českého vysokého školství a politické scény, vyjadřuje se také k otázce vlastenectví a volbě člověka, který po Václavu Klausovi usedne na Hradě.
Pane profesore, dovolte na úvod osobnější otázku: během pobytu v Americe vás postihly infarkt a mozková příhoda zároveň, bez nadsázky jste přežil svoji vlastní smrt. Údajně jste se znovu učil dýchat, mluvit, číst, chodit. Dnes opět působíte na univerzitách, ve Fóru 2000, ve Vizi 97. Musel jste hodně omezit své působení ve veřejném životě?
Roku 2006 jsem vystoupil z oficiální politiky, když jsem se rozhodl znovu už nekandidovat do Senátu. Hlavně z rodinných důvodů. Roku 2008 jsem rezignoval na členství v Radě české televize, protože jsem odjížděl přednášet do Spojených států. Tam mě v dubnu 2009 potkalo to nečekané zdravotní dobrodružství a vrátil jsem se domů. Po úspěšné rekonvalescenci jsem se přirozeně znovu věnoval svým občanským i odborným společenským aktivitám, ale vrátil jsem se také k přednášení na univerzitě. Takže se určitě nenudím.
Emeritní rektor olomoucké vysoké školy Josef Jařab převzal Cenu Františka Palackého
VÍCE FOTO: Univerzita Palackého ocenila profesora Josefa Jařaba. PODÍVEJTE SE
Nakolik ovlivnila, váženého vědce, profesora, člověka, takto extrémní životní zkušenost?
Myslím, že hluboce. Uvědomuji si, že každý den a každý týden života je vlastně veliký dar a ´štěstí má každý, kdo si ho může užívat. A já měl obrovské štěstí tehdy v Oregonu a těším se z daru života i nadále.
Nejen studenti vás určitě zaznamenali během březnového Týdne neklidu na univerzitách. Kritizoval jste dnes již exministra školství Dobeše. Jak vnímáte aktuální situaci českého vysokého školství?
Je dost neutěšená, ale určitě si nemyslím, že by ji navrhované reformní kroky mohly nějak vylepšit. Spíše naopak.Jak nás varoval ve své knize Teorie nevzdělanosti profesor Liessmann, když nevíme, k čemu směřujeme a směřovat chceme, tak nereformujme.
Jak se díváte na plán zavést školné nebo zápisné na státních univerzitách? Debata, jestli ho zavést, nebo ne, se vede už přes dvacet let..
Ano, ale ani za těch dvacet let jsme nebyli schopni nic rozumného vymyslet. Jednotlivé návrhy a nápady jen potvrzují, že tu není na stole nic skutečně promyšleného a domyšleného.
Studenti a pedagogové se ohradili i proti hrozícímu politickému vlivu na univerzity, pokud by politici skutečně usedli do jejich správních rad. Kritizovali kompetence, které by tito lidé měli na akademické půdě. V Americe v univerzitních strukturách politici usedají, stejně tak lidé z jiných sfér. Jak to funguje?
Správní rady podle předložených vládních (nebo ministerských ) představ by byly skutečně krokem nežádoucím směrem. Ohrožovaly by totiž nezávislost univerzit, což by vedlo k tomu, že by univerzity nemusely či dokonce nemohly dávat veškerý svůj potenciál k užitku celé společnosti, ale třeba jen některé její části či zájmové skupině. A to navíc jen účelově. Myslím, že to studenti i profesoři vycítili, a proto se ozvali. Správní rady v Americe jsou ustavovány různě podle typu vysokých škol, ale členové jsou vždy vybíráni pečlivě a za nějaké účasti akademické obce. A je v tom jistě velký rozdíl, když se člen správní rady ptá, čím by mohl přispět univerzitě a jejímu poslání, nebo když ho zajímá hlavně, co členství v radě může přinést jemu osobně. A v našich poměrech si jsem skoro jistý, že by šlo hlavně o to druhé.
Emeritní rektor olomoucké vysoké školy Josef Jařab převzal Cenu Františka Palackého
Není v České republice příliš mnoho vysokých škol?
Určitě ano.. A lépe vypracovaná akreditační kritéria a jasnější vládní politika v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu tomu mohly zabránit.
Kde je podle vás nejlépe fungující systém? Jaké vysoké školství bychom si měli vzít za vzor? Britské?
Z britského jsme se měli poučit už na počátku 90.let, a to z jejich vyhodnocování polytechnik a transformace některých z nich na regionální univerzity. Dnes by mohla být docela poučná situace ve Finsku, ale zajímavé momenty vhodné k inspiraci (tím nemyslím k napodobování) by se našly i jinde, ale důležitější je umět posoudit celý náš kontext a vycházet ze správné filozofie vzdělávání i společenského vývoje.
Obdržel jste Cenu Františka Palackého. Tento velký Čech ve své době hovořil o tom, že lidstvo míří k tvorbě velkých politických a hospodářských celků (austroslavismus), nemohu se v této spojitosti nezeptat na váš pohled na fungování Evropské unie, na její současný stav. Spěje uskupení k rozpadu?
Myslím, že ne, i když si to, zdá se, někteří přejí. I v době obecné krize je na myšlence Evropy a realitě Evropské unie více dobrého než špatného. Zapomínat by se nemělo ani na to, co se zdá jako samozřejmé – že na tomto kontinentě žijeme už po dlouhá desetiletí v míru. Nadějný je i stále se rozšiřující evropský vzdělávací prostor, do něhož vstupují stále větší počty mladých lidí, kteří už myslí „evropštěji."
František Palacký byl zároveň silný vlastenec, vyzdvihoval husitství, Jana Žižku. Mám dojem, že dnes jsme hrdí na to, že jsme Češi jen při hokeji či fotbale.. Podle posledního průzkumu je procento lidí, které pociťuje národní hrdost, dokonce nejmenší od konce 90.let. Přičíst to nespokojenosti s politickou situací? Nebo má toto rozpoložení veřejnosti širší rozměr?
Nemyslím, že naše vlažné vlastenectví, je výsledkem kritického postoje občanů k nynější vládě. Prostě to tak je už docela dlouho. Většina našich domácností jistě doma nemá ani státní vlajku, kterou by vyvěsili třeba na státní svátky. U všech dalších středoevropských zemí je pocit vlastenectví určitě silnější, i když někde zase už směřuje k nacionalismu, což bychom si také nepřáli.
Emeritní rektor olomoucké vysoké školy Josef Jařab převzal Cenu Františka Palackého
Jak vy hodnotíte současné politické klima v zemi? Četla jsem rozhovor, kde jste se zamyslel nad tím, zda by nebylo nejlepší rozpustit všechny stávající partaje. Je lék na to, čeho jsme nyní svědky?
V parlamentní demokracii se bez těch politických stran asi neobejdeme, ale je před každými volbami stále zřejmější, že se naše politické strany až příliš poučily u té, jejíhož monopolu jsme se v roce 1989 zbavili. A navíc se z nich staly mašinérie korupce. Takže jedním z primárních cílů je posilovat vliv občanské společnosti na dění v zemi. A starost každého z nás o osud nejen vlastní, ale i širšího okolí, životního prostředí i společnosti.
Blíží se krajské volby a volby do části horní komory parlamentu. Už víte, koho v regionu podpoříte? Objevily se konečně nové tváře.
Na ty nové tváře si počkám a pak se rozhodnu, koho svou volbou podpořím. A také si počkám, s čím kdo přijde jako s politickým programem.
Příští rok se volí hlava státu. Vzpomínám si, že jste se objevil mezi navrhovanými kandidáty na prezidenta poté, co na Hradě skončil Václav Havel. Současného prezidenta v oblibě nemáte, dokonce jsem zaznamenala, jak vás pan Hájek v reakci na váš kritický článek označil za "Klausobijce". Koho byste rád viděl na Hradě?
Přál bych si, aby na Hradě byl opět člověk, jemuž by ležel na srdci více osud této země než jeho vlastní ego.
Přiznám se, že jsem opět slyšela názory, že nejlepším prezidentem by byl Josef Jařab. Přijal byste kandidaturu?
Snad až v některém dalším životě. Mezitím se budu pečlivě připravovat, abych mohl takovému poslání plně dostát.
V prosinci zemřel Václav Havel, symbol sametového konce komunistické totality v Československu. Pro Olomouc, tehdejší studenty, jste symbolem listopadového převratu vy – neváhal jste a hned první dny podpořil studentskou revoluci. Naplnily se vaše tehdejší představy o změnách v zemi? Z čeho nebo z koho jste zklamán nejvíce?
Z toho, jak rychle se vrátilo rozdělování a vnímání našeho světa a společenské reality na „oni" a „my".
To nejbolestivější je ztráta důvěry v ty, kteří nás v zastupitelské demokracii reprezentují a mají hájit naše zájmy, ale také ztráta důvěry v sebe samé. A navíc ztráta víry, že vůbec můžeme život ve společnosti nějak ovlivňovat.
Některé průzkumy ukazují na to, že lidé vzpomínají na dobu minulou. Podle zprávy ministerstva vnitra vloni v České republice jednoznačně vzrostla aktivita levicových i pravicových extremistických skupin. Pravděpodobně v souvislosti s hospodářskými problémy v celé Evropě. Je to znepokojující? Jak se může situace vyvíjet?
Jsem k průzkumům veřejného mínění spíše skeptický, ale celkový vývoj v Evropě a ve světě může určitě budit značné znepokojení. My bychom si měli uvědomit, že ve srovnání s mnoha národy a lidmi v globálním rozměru se máme stále ještě dobře. Myslím si, že přílišnou dramatizací naších stesků nahráváme extremistickým skupinám, které samozřejmě mají okamžitý a jednoduchý lék na všechno.
Když jste vzpomínal na Šimona Wiesenthala, jeho návštěvu v Olomouci, zmínil jste jeho slova napsaná do rektorátní knihy hostů: Information ist Abwehr („Informace je obrana"). Je to silné, aktuální varování?
Šimon Wiesenthal měl jistě na mysli nějakou konkrétní situaci, ale my víme, že informace mohou být nejen obrana, ale i útok.
Na říjen 2012 se připravuje další havlovská konference v rámci tradice Forum 2000, a to na téma, které ještě stačil pan prezident navrhnout – „Demokracie a média." Odborníci a osobnosti z celého světa budou tento klíčový vztah v dnešních společnostech zkoumat z mnoha stran, a to pozitivních i negativních. Z doby nesvobody si pamatujeme, že informace ze zakázaných a rušených zahraničních vysílaček hrály důležitou, kladnou roli, ale dnes už také víme, že informace mohou být i desinformací, a to dokonce i v prostředí, které si zdůvodněně říká, že je svobodné.
15
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
