„V objektu dnešního Vzdělávacího a informačního centra byl od května 1945 do ledna 1946 internační tábor pro Němce a kolaboranty,“ říká historik Petr Jirák, který publikoval detaily o působení tábora ve sborníku Státního okresního archivu v Přerově.

Přerovský historik Petr JirákPřerovský historik Petr JirákZdroj: Deník/Petra Poláková-UvírováKdy přesně vznikl internační tábor v Kojetíně? A co bylo důvodem jeho zřízení?
Tábor byl zřízen po skončení druhé světové války - 14. května roku 1945 Místním národním výborem v Kojetíně, a to na příkaz Okresního národního výboru v Přerově. Je zajímavé, že po celou dobu existence neměl pevně daný název. Někdy bývá označován jako „Internační tábor pro Němce a kolaboranty v Kojetíně“, v jiných případech jako „Koncentrační tábor pro Němce a kolaboranty v Kojetíně“. Ani razítka správy tábora v tom nejsou jednotná, některá obsahují slovo „internační“, jiná slovo „koncentrační“. Tábor vznikl necelý týden po konci druhé světové války. Obdobná zařízení existovala nejen na území Československa, ale i v jiných státech, které si prošly martyriem německé okupace.

Kolik lidí prošlo internačním táborem v Kojetíně? A jednalo se jen o Němce nebo i o Čechy?
V táboře byly zajištěny osoby německé národnosti, které uprchly ze svého bydliště před Rudou armádou, ale i lidé, podezřelí z trestných činů podle retribučního dekretu - například členové kolaborantských stran a organizací či udavači. Postupně zde bylo internováno 213 osob, z toho 94 českých mužů, 13 českých žen, 31 německých mužů a 75 německých žen. Někteří lidé byli v táboře velmi krátkou dobu, třeba jen pár dní.

Prošli táborem i nebezpeční kolaboranti? Někdo, kdo prokazatelně zavinil smrt nevinných lidí?
Ano, bylo zde vězněno i několik kolaborantů, kteří byli později odsouzeni na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu v Olomouci k trestu smrti. Jedním z nich byl uhřičický rodák Josef Bocan, jenž byl za války městským strážníkem v Kojetíně i členem nechvalného kolaborantského sdružení NSČDRS. Svými udáními způsobil smrt minimálně dvou osob - Židovky a Češky, které se navzdory německým zákazům stýkaly. Dne 9. října 1946 byl Bocan popraven v Olomouci.
V táboře byl internován také Josef Vavrouch, za války nájemce hotelu Pivovar a přední člen „zelených hákových křížů“. Odpoledne 2. června 1945 skočil ze schodiště prvního patra, protože se dozvěděl o zatčení Bocana, který toho na něj dost věděl. Vavrouch byl po pádu ošetřen a poslán do kroměřížské nemocnice, kde o tři dny později svým zraněním podlehl. Objevily se i názory, že Vavrouch nespáchal sebevraždu, ale že byl někým shozen.

Byl takový případ ojedinělý?
Bohužel ne. Ve špatném zdravotním stavu byli na začátku července 1945 převezeni z tábora v Kojetíně do nemocnice v Kroměříži tři muži. Jednalo se o Metoděje Hornaczeka a Eduarda Navaru, kteří za protektorátu smutně prosluli udavačskou činností. Třetím byl Rudolf Kysela, bývalý četník, u něhož se mi nepodařilo doložit žádnou proněmeckou činnost. Hornaczek, Navara i Kysela zemřeli v nemocnici v průběhu července 1945, a to následkem sepse, případně zánětu plic. I když Karel Hudeček z Pivína, internovaný v táboře do začátku září 1945, po svém propuštění udal, že Kysela, Navara a Vavrouch zemřeli na následky týrání, nepodařilo se to po válce vyšetřit. Navíc byl v den zřízení tábora v budově místní radnice zřejmě zabit Němec Otto Pánek, za války pověřenec NSDAP v Kojetíně.

Kdo stál v čele tábora?
Velitelem tábora byl do 15. srpna 1945 František Navrátil, rodák z Hradiska, který se v létě 1945 odstěhoval na Slovácko. Právě za jeho působení mělo v táboře docházet k největšímu násilí. Získal přezdívku „Čupík“ a později se stal významným funkcionářem Českého svazu protifašistických bojovníků.
Od poloviny srpna 1945 do konce ledna 1946 byl velitelem tábora Vladimír Skácel. Zástupcem obou velitelů byl František Mirvald. Kromě toho působila v táboře asi desítka dozorců, většina z nich bydlela v Kojetíně. V neposlední řadě ONV v Přerově delegoval do tábora strážné, jejichž úkolem bylo střežit objekty tábora a vypomáhat dozorcům.

Jak vypadal život internovaných osob?
Internovaní vykonávali v Kojetíně a blízkém okolí různé práce, vypomáhali v zemědělství, podíleli se na opravách zničených mostů či poničeného cukrovaru, úklidu sokolovny a podobně. Domácí řád pro internační tábory byl poměrně přísný. Internovaní třeba nesměli vyhlížet z oken, zpívat, hrát karty, číst, muži se ženami se nesměli stýkat, velmi přísně bylo zakázáno i kouření, a to v táboře i mimo něj. Dopisování bylo dovoleno jen se souhlasem velitele a pouze těm vězňům, jejichž chování bylo bezvadné.

Kolik lidí žilo v táboře v době, kdy zanikl?
Ke 23. lednu 1946 bylo v táboře 68 osob, z toho bylo 25 (18 Čechů a 7 Němců) dodáno do vazby pro Mimořádný lidový soud v Olomouci, 40 Němců bylo předáno Úřadu ochrany práce a zbývající tři Němci byli transportováni do Nového Jičína. Internační tábor v Kojetíně byl zrušen ke 31. lednu 1946.

Byly zřízeny podobné internační tábory i v jiných okolních městech?
Ano, internační tábory byl zřízeny i v Přerově nebo Hranicích. O druhém z nich napsal v roce 2003 hranický historik Jiří J. K. Nebeský brožuru s názvem „Příběh lágru“. Všechny tři tábory měly v počátcích existence i pobočky - Přerov v Lověšicích, Hranice v Drahotuších a Lipníku nad Bečvou, Kojetín v Dobromilicích a Němčicích nad Hanou. Podobné tábory byly po celé republice, například i v Prostějově nebo Olomouci-Nových Hodolanech.