Prozradíte, jak bude letošní představení vypadat?
Prozradil bych, ale to bych to musel sám vědět.
Konečný výsledek je totiž závislý na spoustě lidí. Vím však jistě, že stojí za to vidět, jak třicet dětí dokáže o prázdninách dva týdny deset hodin denně dřít, nehledět na únavu, svalovou horečku a bolavá kolena a pak na závěr při premiéře prožít něco, co bych nazval kolektivním orgasmem naprostého souznění. A to jak mezi sebou navzájem, tak i s publikem.
Co vás přivedlo k tématu Obrázků z výstavy?
Vzdávám jím hold svému příteli Maňo Lackovi, který zde se mnou spolupracuje jako scénograf.
Pokaždé, když jsem v Rimavské Sobotě, přespávám v jeho ateliéru. Má tam spoustu svých obrazů, ve kterých vždycky objevím něco nového.
Dá se říct něco bližšího ke scénáři?
close
zoom_in
Hodinové představení bude mít několik částí. Jednu z nich jsem například nazval Velká francouzská revoluce, ale to neznamená, že v ní půjde o nějaký popis historických událostí.
Spíše jde o to, vyjádřit energii i myšlenky, jejichž symbolem se tato revoluce stala.
Kromě scénografa a kostymérky je vaší nejbližší spolupracovnicí choreografka Renata Bubniaková.
Renatě musím vzdát velký hold, protože pro ni musí být hodně těžké brát ohled na rozdílné taneční schopnosti a zkušenosti účastníků.
Jsou mezi nimi jak patnáctileté děti, které se nikdy tancovat neučily, tak třeba studenti konzervatoří či absolventi tanečních oborů na základních uměleckých školách.
Renata má v sobě neuvěřitelnou trpělivost a laskavost, za což ji obdivuji. Sám bych v sobě něco podobného hledal nejspíš jen velmi těžko.
