Innsbruck, ležící kolem prudké řeky Inn, je obklopený štíty hor, co jdou překlenout leda tak ve vrtulníku. To třeba člověk, chystající se ke spánku, nechápe, kde se tam v nebi vzala ta divná oranžová hvězda. A ráno zjistí, že přesně na tom samým místě, hned před ním, ale asi o tisíc metrů výš, se v kamenným poli bělá horská chata.
Dnes dopoledne vyrazil z Innsbrucku i holohlavý vegetarián Heiko. A ten mě vzal s sebou. V létě obvykle nosil číše v Berchtesgadenské hospodě, v zimě putoval po Indii. Snowboardista a kuřák hašiše, obdivovatel Dalajlámy a stoupenec meditace a klidu v duši, pro mě pak především dobrej společník.
„Žiju prostě perfektní život,“ zakončil jeden z výčtů svých aktivit.
Vysadil mě před Salcburkem na benzínce. Během asi půl hodiny po mně chtěly pas tři různý policejní páry v neoznačenejch autech. Z toho vyplývaly dvě věci: jednak, že asi pořádaj nějakej zátah, jednak, že se musím jít oholit. Černošskej hajzldědek, po každým chtěl peníze, jen po mně ne a ještě se na mě spiklenecky usmíval. „To fakt vypadám tak podezřele?“
Po nějakým čase jsem se musel přesunout. Tušil jsem totiž, že zde projíždějící auta se po pár kilometrech rozjíždí do různých směrů a taky už mě dokonale otravovalo, to čím dál důraznější kárání jednoho z těch policejních párů, který mě poprvé, podruhé i potřetí posílal pryč. Verboten, vracelo se mi ve stále se zesilující ozvěně. A tak jsem vyrazil.
Špacír po dálnici
Dálnice patří mezi ta vůbec nejhorší místa na procházku, jaký znám. Člověk musí být furt ve střehu, a jakmile cokoliv přechází, pořádně se čumět kolem sebe. A častokrát hlavně za sebe. Aniž bych ho stopoval pomohl mi sám od sebe tak osmnáctiletej klučina v bílé Feldě. Nechal jsem se vysadit u Mondsee, tedy na dálničním odpočívadle, odkud se dá ze zastřiženýho trávníku očima putovat po velehorách a zdálky zkoumat neuspořádanej pohyb jachtařskejch plachet po jezeře.
Zásadní pravda autostopu
A pak už bílomodře kostkovanej řidič, s nímž jsem se pořádně procvičil v zeměpisu, když trošku suše vyjmenovával, kde všude žil: Paříž, Budapešť, Tenerife, atd., a byl: Kuba, Vietnam, Barma, Guatemala, Haiti, USA a ještě rozsáhlejší atd. Opět se potvrdila hlavní pravda autostopu. Pokud už ti nějakej magor zastaví, určitě to nebude šedivej, plochej a zamčenej člověk bez příběhu. Ačkoliv na to rozhodně nevypadal, užíval si už důchodu usazen v Salzburgu. „Víš, to je to nejkrásnější město na světě. Bestimmt.“ Jsou vám to ti Tyroláci ale patrioti.
Nesouhlasím s nimi, ale chápu je. Vždyť i já, čím víc se blížím k Česku, tím víc si ho idealizuju. A tak mě napadá, že ti chlapi co mě vzali, nevěděli o čem mluví. Je přeci nad blesku záblesk jasnější, že nejkrásnějším městem na světě je Prostějov!
7. 9. 2005 18:57 Český Krumlov
Od vody už pomalu táhne chlad. Na jedný straně tý strouhy pode mnou vykachličkovaná zem, hezké kovové židle, poctivé stoly a černé ozdobně se kroutící písmo na žluté omítce označující Caffé.
Na jejím druhém břehu pak opadaný tašky ze střechy, vymlácený okna a vzrostlý keře prorůstající skrze škvíry dřevěného balkónu a schodů.
I v tomhle českokrumlovským skanzenu se najdou místa, která dosud nestihli opravit. Jasně. Bez pořádný rekonstrukce to stavení odnaproti bude chátrat, až se jednoho dne zcela neromanticky zbortí. Ale nemůžu si pomoct, tahle ruina mé oči přitahuje víc, než většina ostatních vypulírovaných domků tyrolskýho střihu.
Kruh se uzavírá
Maj tu i Egon Schiele Art Centrum. Odsud pocházela jeho matka, tady nějaký čas žil a maloval rozvěšený prádlo ten kreslířskej démon z vídeňského Leopoldova muzea. Kruh mé cesty se tím uzavírá. Český Krumlov, Krumlov český. Jsem zpátky.
Po spánku v zastromeném areálu Univerzity Johanna Keplera v Linci mě dneska dosti překvapivě vozily hlavně ženský ve věku kolem přechodu.
Jedna z nich mně povídá: „Česko se teď dobře rozvíjí. U vás lidi musej bejt asi hodně spokojení, nicht wahr?“ Pokýval jsem hlavou, jako že jo. Nemělo cenu mluvit o převládajícím fňukání a malicherným vztekáním se čecháčků nad tím, jakej že je u nás bordel.
Kdo v tom nežije, nepochopil by to. Ta úplně poslední ženská, která mě zavezla až do Budějovic měla neutuchající potřebu mi dopodrobna vysvětlovat, co a jak mám udělat, abych se v nich nadobro neztratil. Diagnóza: učitelka.
Mezi tyto dvě se vlezlo třeba stopování mezi ušmudlanými princeznami na vysokých podpatcích podél proslulé E55. Nečekaně silná konkurence. Rozhodně jim zastavovalo víc aut než mně. Nejsem žádnej fajnovka, ale při jen trošku bližším pohledu na ně, mě to fakt udivovalo. Slunečnice řádně vyzobaný.
No a pak dva nezapomenutelní cikáni převážející rakouská auta do českých bazarů. Jako prvním jsem jim vyprávěl hlavní peripetie svý cesty, poslouchali a odfrkovali. Nakonec se mě řidič, chlap jako bagr zeptal: „Hele, a to ses nebál?“ Inu nebál. Proč taky? Co by si na mně kdo vzal?
Navíc jsem se nevrátil z žádné divočiny, z žádné Číny, Indie, Pakistánu, Kambodže, nebo Měsíce, kam hledači exotických zážitků dnešní globální doby tak rádi míří. Nejen, že bych neměl na letenku, ale italská košile je mi rozhodně bližší než pakistánskej kabát.
Stačí se dobře dívat
A taky jsem zjistil, že i ta nejprofláknutější Itálie, Itálie mnohojazyčných turistických příruček, v sobě kdesi pod bahnitým nánosem metráků suvenýrů skrývá stále cosi zneklidňujícího - jiný, zvláštní, jedinečný svět. Galaxii údivu. A nejde jen o skvostný umění renesančních lidí. Potulný člověk si třeba všimne toho, jak na italských plakátovacích plochách vedle sebe soutěží upoutávka na taneční školu vášnivé salsy s černě orámovaným oznámením, že takový Remo Gioni zemřel 92 roků stár. A další spousty drobných i výraznějších odlišností, v Česku nepředstavitelných. Jen si jich všimnout.
A to samý se dá najít i u nás. Vždyť i Českem se protlouká spousta nadšených Japonců. Musíme tu teda mít něco výjimečnýho. Co by to tak vlastně mohlo bejt? Přemejšlel jsem o tom už v Sieně. Tehdá mě napadlo pár věcí a tož sem s nima: vzpomněl jsem si na olomoucké centrum, podzim v Orlickejch horách, Letohrádek královny Anny, plzeňskou hospodu U Kohoutů, obraz Promethea od Procházky nebo krásně matoucí oči, kolena a bříško takové Lenky P.
Ale to už by byla jiná, úplně jiná písnička.
