Turisti se fotografují před kopií Davida, zatímco pár z nich popíjí vínko ve skutečně ošklivé venkovní kavárně pode mnou. Stoly namačkány na sebe, na nich růžové ubrusy, kolem bílé, lázeňsky přezdobené židle, na které bych se bál sednout, že se podlomí. Těch lidí je tam ovšem poskrovnu. Zdá se, zdá, že i ten nejnaivnější a nejzazobanější návštěvník Florencie nemusí mít nutně vkus panenky Barbie.
Tohle píšu v takovém vyvýšeném podloubí, vystavují se tady samý vousatí, zachmuření svalnatci a ženský s jakoby prorockým pohledem. Vše z mramoru. A nádavkem k tomu bronzovej, rozkošnickej Perseus, cizelérská práce zlatníka Celliniho.
Dělá auto člověka?
Pomohl mi sem nejdříve restaurátor Sergio, mimo jiné opravoval i Signorelliho fresky v jakési vesničce, a tož jsme se bavili o Rinascimentu, což jsem nebyl s to za nic na světě správně vyslovit. A dále pak dva anglicky nemluvící- sebevědomej majitel vinic a takovej sušinka, jinak též řidič kamionu, ovšem protentokrát jen v Renaultu Transit. Stejnak by mně víc seděl v jedné z těch okapotovaných motorek s korbou na sklizeň, co se jich po toskánskejch cestách tolik prohání. Jenže v těch se zas mačkaj´ samí břichatí hromotluci.
Dost lidí si dneska myslí, že nejen šaty, ale i auto dělá člověka. Jsem dalek toho rozmlouvat jim jejich víru. Má zkušenost stopaře však říká, že jen málokterý automobil padne svému majiteli jako ušitý.
Ze všeho nejvíc mě ve Florencii zatím nadchla čisťounká a dosti hluboká fontána u vily Corry. Na levým břehu Arna, žádní lidi, jenom vzrostlý stromy, ručník jsem rozhodil na hebkou trávu, plácal se ve vodě, opaloval se a nic mi nechybělo.
Jó, žít se musí umět.
Cestou do centra jsem pak objevil zapadlej, kamennej kostelík San Leonardo. Jestli jsem na svých cestách zahlíd´ nějaký svatý místo, pak určitě tenhleten San Leonardo. Zahrádka před vchodem a pak už jen to strohé vybavení, které na mě zapůsobilo tak, že jsem se kvůli té přísnosti normálně ostýchal vejít dovnitř. To však učinily dvě běloskvoucí jeptišky. Jak jsem couval, tak jsem se jim zároveň klidil z cesty. To ony sem patří, ne já. „Merci, merci,“ zaslechl jsem ještě než tam vevnitř poklekly na podlahu. Překvapilo mě to. Ono, když se řekne Francouzka, člověk si představí jinej vohoz…
Pak ještě cesta přes Arno po Ponte Vecchio, na němž jsem přemejšlel, jaká piplavá, sviňská práce musí bejt tohle ranní vyrovnávaní a večerní opětovné zarovnávání tolika zlatejch tretek. Asi se to ale dobře prodává. Nasvědčuje tomu i to, že ta kavárna pode mnou se už do posledního místa zaplnila. Počáteční zdání, mě tentokrát klamalo…
4. 9. 2005 11:25 Florencie
Nepřítel myšlenky
Včera jsem nenapsal ani slovo. Důvodem není to, že bych se dostal do nějaké hrozné šlamastiky, ani že bych šel z jedné atrakce do druhé nebo naopak neviděl nic zajímavýho. Nikoliv. Prostě jsem se nezřízeně přejedl. Asi o půl čtvrté, pětieurovou, půlkilovou pizzou. Následkem toho jsem nebyl schopen nic kloudného myslit, natož psát. Přejídání je strašlivým nepřítelem myšlenky.
Než jsem opět vytrávil, zachvátila mě deštivá florentská noc a přání najít místo pro svůj batoh a tělo někde na severu, v místech směřujících na Bolognu.
Podařilo se to v dosti odlehlém parku. Na dohled ode mě osvědčená dětská skluzavka. Pokud se ale znova nerozprší, tak pod ní nejdu. Je moc na ráně. Lepší být tady ve stínu. To ty lidský skřeky mě tak znervózňují. Jsou sice celkem zdaleka, ale přesto… Co já vím, co se tam ve tmě právě děje? Snad parta feťáků se hecuje do ruské rulety. Zní to fakt děsivě. Ale teď už zůstanu tam, kde jsem. Jenom doufám, že oni taky. Trvalo to tak hodinku, a pak… se ozval potlesk. Expresivní divadelní představení konané pod širým nebem právě skončilo.
Ufizzi: nastuzená Venuše a zelný trh
Ale před tím vším tu byly Ufizzi. Galerie. Nejvíc si tu potrpí na Boticelliho. Jeho právě zrozená Venuše se v nesčetných kopiích se svojí mušlí pohupuje na stojanech s pohlednicemi, křídových obalech knih, ručnících, kabelkách, tričkách nebo vedle jiných nahotinek jen tak pohozená po zemi, nad tím černoch a: „kupte si pane- krásná práce.“ Což o to, pěkné to je. Dobře uděláno. I se svým zasněným smutkem slaďounké, jak ořechy s medem. Tradice Fra Carnevalla, Fillipa Lippiho a mnoha jiných.
Čapek psal o zaraženém výrazu rýmy u Boticelliho. Přesněj´ to už nelze říct. Stále jedné a též ženské představující Afroditu, Pallas Athénu, nebo pannu Marii, chybí už jen jediná věc: kapesník. Snad proto tak teskní. Dlouze a sladce- překrásná i ve svém nachlazení.
Tizian tu má taky jednu ze svých Venuší. A hned tu nejslavnější- urbinskou. Ale to je zas úplně něco jiného, tahle zlatovlasá, dráždivě nahatá koketa.
Zatímco služky v pozadí pro ni vybírají garderóbu a u nohou jí spí štěně, tak ona se rozvaluje na pohovce, ruku v klíně a svádí diváka každé doby- no jen se klidně podívej, kdybych k tobě takhle přišla- to bys mě neodmít´, viď, že ne? Která jiná to o sobě může říct? Po těch letech…
Kromě toho tu visí i Tizianova pozdní Magdalena, tentokrát ovšem ne s pejskem, nýbrž s nějakou divokou, rozšklebenou šelmou z pekla. Nechtěl bych mít sny pokročilého věku tohoto starého mistra. Dále pak Rafael- skutečně talentovanej malíř, od něhož se mi kromě té Athénské akademie nelíbí zhola nic, Dürrer a jeho Klanění Tří králů, které, jak se zdá, neprovedl štětcem, ale špendlíkem, a skončilo tu i pár studeně dokonalých obrazů od věhlasného Leonarda de Vinci.
Kromě toho mě osobně zaujal Mantegna, malíř, který si poctivě uměl poradit, jak s člověkem, tak i s Bohem, ale především, a v první řadě, veskrze světský Joachim Beuckelaer. V životě jsem o něm neslyšel. Nedivím se. Pro dějiny umění se nehodí takováhle složitá, nelibozvučná jména.
Ale ta jediná práce, co jsem před ní v úžasu stál asi dvacet minut, a pak se k ní ještě ke konci opět vrátil, mi kápla přesně do mých not.
Zelný trh šestnáctého století. Panuje tu zmatek a malebnost. Hrách, okurky, třešně, víno, vše v proutěných koších, prodavačka vychvaluje zajíce, podomek jí chlupatou rukou osahává stehna, husy dělaj´ to svý gagaga, kdosi se hádá, někdo jen tak zevluje, po sloupu na náměstí lozej uličníci a támhle vzadu, v druhém plánu vyváděj´ zmučenýho Krista a hlouček kolem něj volá: „Ukřižujte ho!“
Chmurná poezie všedního dne.
Člověk by bezmezně miloval všechny ty lidičky, jen kdyby si nevšim´, čeho jsou taky schopni.
Nejen, že jde o obraz, který skutečně promyšleně vypráví nadčasový příběh, navíc je to náramně zručně uděláno, odpozorováno, výborně nakresleno, vybarveno a skloubeno dohromady. Joachim Beuckelaer. Zatraceně složitý jméno.
Ryzí radost
Vylez´ jsem ven, najedl se, načež mě mé tolik oblíbené bezcílné bloumání dovedlo k něčemu, co bych se ani neodvažoval hledat. K ryzí radosti. Na náměstí Santa Croce vyhrávala kapela. No, kapela, spíš taková banda od kolotočů to byla. Asi dvacet opálenejch a nadšenejch lidí s trubkami, klarinety, trombónem, heligónkou a taky plus minus čtrnáctiletá holka udávající rytmus mlácením do bubínku. Všichni společně břinkali, foukali, poskakovali, chechtali se a neustále na sebe pomrkávali ve splašeném tempu balkánských dechovek. Občas se to na chvilku zadrhlo, zase rozjelo a nikdo netušil, kdy a jak to skončí. A komu se zrovna nechtělo, balil si vážně na patníku cigáro, bavil se o počasí, nebo se muchloval se ženskou. Vynalézavé muzicírování, pumpované šťastným rozmarem všech zúčastněných. Hudba s úsměvem v srdci. Kvůli tomuhle stálo za to bloudit po Florencii.
